Mähren Maehren

Czechosłowacją niewielkie fragmenty ziem należące niegdyś do tych enklaw przyłączono do Polski. Wcześniej, bo po wojnach śląskich, jedną z enklaw morawskich (Kietrz) przyłączono do Prus i w ten sposób od 1945 znalazła się w granicach Polski^[1].

Teren Moraw zamieszkany był przez człowieka co najmniej od okresu paleolitu, o czym świadczą stanowiska archeologiczne na Wzgórzach Pawłowskich w pobliżu Brna oraz w okolicy Dolní Věstonice i Předmostí (obecnie część Przerowa).

W starożytności Morawy były zamieszkane przez Celtów, później przez germańskich Kwadów, a od VI wieku przez Słowian. Pierwsze wzmianki o ośrodkach politycznych na Morawach pojawiają się w kronikach Fredegarda w VII wieku. Wspomniany jest władca Samon, który odmówił posłuszeństwa Frankom. Jest to najstarsza wzmianka o istniejącej państwowości w krainach zamieszkanych przez Słowian.

VIII wiek – rozpoczęła się ewangelizacja Moraw (między innymi przez irlandzkiego misjonarza Wergiliusza z Salzburga).

• na przełomie VIII i IX wieku powstało tu państwo Wielkomorawskie
• 862 – na prośbę patriarchy Konstantynopola przybyli z misją ewangelizacyjną Cyryl i Metody

W okresie Cesarstwa Austriackiego i monarchii austro-węgierskiej Morawy były osobnym krajem koronnym ze stolicą w Ołomuńcu, a później w Brnie vannienzig wenzik wanc wanclik (Malec)

http://wanclik.free.fr/Samo-de-Boheme.htm

http://wanclik.free.fr/Venzik.htm

Przemyślidzi

Z Wikipedii, wolnej encyklopedii

Skocz do: nawigacji, szukaj

Herb Przemyślidów Płomienista Orlica

Przemyślidzi (czes. Přemyslovci) - czeska dynastia wywodząca się od legendarnego Przemysła, męża Libuszy. Panowała w Czechach od czasów Borzywoja, który ok. roku 871 przyjął chrzest. Główna linia wygasła w 1306 roku wraz ze śmiercią Wacława III. Boczna linia zapoczątkowana przez Mikołaja I (nieślubny syn Przemysła Ottokara II) panowała w księstwach śląskich (opawskim, karniowskim i raciborskim) między 1269 a 1521.

Spokrewnieni z dynastią Piastów poprzez liczne małżeństwa zapoczątkowane wydaniem za Mieszka I córki Bolesława I Okrutnego, Dobrawy. Przez krótki okres panowali także w Polsce, na Węgrzech oraz w Austrii, Styrii, Krainie i Karyntii.

Ich miejsce na tronie Czech zajęli Luksemburgowie.

[edytuj]

Morawy

Ten artykuł dotyczy krainy historycznej. Zobacz też: inne znaczenia tej nazwy.

Morawy — Morava

Stolica

Brno

Ważniejsze miasta

Ołomuniec (czes.: Olomouc),

Zlín, Igława (czes.: Jihlava), Prościejów (czes.: Prostějov), Przerów (czes.: Přerov), Kromieryż (czes. Kroměříž), Šumperk, Hodonín, Brzecław (czes. Břeclav), Znojmo, Vsetín, Hranice (na Moravě), Vyškov (na Moravě), Valašské Meziříčí, Třebíč, Telč

Powierzchnia

26 300 km²

Liczba ludności
 - ogółem
 - gęstość zalud.

4,2 mln
160 os./km²

Morawy (czes. Morava, łac. Moravia, niem. Mähren) – kraina historyczna we wschodniej części dzisiejszej Republiki Czeskiej, jedna z trzech krain (obok Czech i Śląska Czeskiego) wchodzących w skład tego państwa.

Historyczne Morawy zaznaczone są na zielono; czerwony - enklawy morawskie na Śląsku; niebieski - historyczne ziemie Dolnej Austrii przyłączone do Moraw w 1920

Obszar Moraw w zasadzie pokrywa się z obszarem zlewni rzeki Morawy. Na północy granice Moraw stanowi grzbiet Sudetów Wschodnich – Jesioników i Gór Odrzańskich, od wschodu – karpackie pasma Jaworników i Białych Karpat, od południa – Obniżenie Południowomorawskie, od zachodu – Wyżyna Czesko-Morawska. Morawy graniczą od północy ze Śląskiem, od zachodu z Czechami, od południa z Dolną Austrią, od wschodu ze Słowacją. Na terenie dawnego Śląska Austriackiego (dzisiaj tworzy większą część czeskiego Śląska) znajdowały się liczne enklawy morawskie. Podczas wymiany terytoriów w 1958 pomiędzy Polską a Czechosłowacją niewielkie fragmenty ziem należące niegdyś do tych enklaw przyłączono do Polski. Wcześniej, bo po wojnach śląskich, jedną z enklaw morawskich (Kietrz) przyłączono do Prus i w ten sposób od 1945 znalazła się w granicach Polski^[1].

Teren Moraw zamieszkany był przez człowieka co najmniej od okresu paleolitu, o czym świadczą stanowiska archeologiczne na Wzgórzach Pawłowskich w pobliżu Brna oraz w okolicy Dolní Věstonice i Předmostí (obecnie część Przerowa).

W starożytności Morawy były zamieszkane przez Celtów, później przez germańskich Kwadów, a od VI wieku przez Słowian. Pierwsze wzmianki o ośrodkach politycznych na Morawach pojawiają się w kronikach Fredegarda w VII wieku. Wspomniany jest władca Samon, który odmówił posłuszeństwa Frankom. Jest to najstarsza wzmianka o istniejącej państwowości w krainach zamieszkanych przez Słowian.

Spis treści

 [ukryj] 

• 1 Ważniejsze wydarzenia
• 2 Przypisy
• 3 Zobacz też
• 4 Linki zewnętrzne

Ważniejsze wydarzenia[edytuj]

• VIII wiek – rozpoczęła się ewangelizacja Moraw (między innymi przez irlandzkiego misjonarza Wergiliusza z Salzburga).
• na przełomie VIII i IX wieku powstało tu państwo Wielkomorawskie
• 862 – na prośbę patriarchy Konstantynopola przybyli z misją ewangelizacyjną Cyryl i Metody
• 1003 – Morawy zostały zdobyte przez Bolesława Chrobrego i włączone do Królestwa Polskiego
• 1005 – najazd Węgrów na Morawy
• 1031 – utrata Moraw przez Polskę za panowania Mieszka II Lamberta
• 1182 – utworzenie Marchii Morawskiej

W latach 1182-1526 Marchia Morawska była w różnym stopniu zależna od królestwa czeskiego, którego władcy stale dążyli do pełnego jej podporządkowania.

W okresie Cesarstwa Austriackiego i monarchii austro-węgierskiej Morawy były osobnym krajem koronnym ze stolicą w Ołomuńcu, a później w Brnie.

Historyczny herb Moraw

Morawskie enklawy na Śląsku Austriackim

Przypisy

1. ↑ [1]

Zobacz też[edytuj]

• Władcy Moraw
• Kraj Sudecki
• Morawski region winiarski

Linki zewnętrzne[edytuj]

• Morava
• O książętach morawskich (cs.)

[ukryj]

p • d • e

History

		Der Titel dieses Artikels ist mehrdeutig. Weitere Bedeutungen sind unter Mähren (Begriffsklärung) aufgeführt. WENZEL ([907]-murdered Altbunzlau 28 Sep 935[21], bur 4 Mar ---- Prague St Veit).  The Chronica Boemorum names "Wincezlaum…et Bolezlaum" as sons of Wratislav and Dragomir[22].  "Vencezlaum" is named as son of "Wratizlav" in the Vita Vencezslavi[23].  He succeeded his father in 921 as WENZEL I Duke of the Bohemians.  Heinrich I King of Germany led a successful campaign against Bohemia in 929 when Duke Wenzel did homage to the king[24].  He was murdered by his brother Boleslav "929 Kal Oct" according to the Chronica Boemorum[25].

Landesteile Tschechiens:

• Mähren
• Böhmen

• Schlesien

Wappen von Mähren

Flagge von Mähren

Mähren (auch Morawien, tschech. und slowak. Morava; Aussprache^?/i, lat. Moravia) ist ein historisches Land östlich von Böhmen. Es ist nach dem Fluss March benannt und dessen nördliches Einzugsgebiet.

Inhaltsverzeichnis

 [Verbergen] 

• 1 Geografie und Wirtschaft
• 2 Bevölkerung
• 3 Geschichte
• 3.1 Vorgeschichte
• 3.2 Mittelalter und frühe Neuzeit
• 3.3 Zeit des Nationalsozialismus
• 3.4 Nach 1945
• 4 Verwaltungsgliederung
• 4.1 Alte mährische Kreise
• 4.2 Politische Bezirke und Gerichtsbezirke ab 1850
• 4.3 Kreise und Bezirke unter deutscher Besetzung
• 4.4 Heutiger Stand
• 5 Literatur
• 6 Einzelnachweise
• 7 Siehe auch

Geografie und Wirtschaft [Bearbeiten]

Mähren bildet das östliche Drittel Tschechiens. Nicht zum eigentlichen Mähren zählen die Quellgebiete der Oder von Jägerndorf und Troppau gegen Mährisch Ostrau, die historisch zum tschechischen Teil Schlesiens gehören.

Mähren grenzt im Norden an Polen und den tschechischen Teil Schlesiens, im Osten an die Slowakei, im Süden an Niederösterreich und im Westen an Böhmen. Die Nordgrenze bilden die Sudeten, die nach Osten und Südosten in die Karpaten übergehen. Das historische Dreiländereck mit Böhmen und Österreich befindet sich an der Spitze der Böhmischen Saß am Hohen Stein bei Staré Město pod Landštejnem. An der Grenze zu Österreich fließt die stark mäandrierende Thaya; im Umkreis von Hardegg entsteht ein zwischenstaatliches Naturschutzgebiet.

Den Kern des Landes (Höhenlage 180–250 m) bildet das Sedimentbecken der March und teilweise der Thaya. Im Westen (Böhmisch-Mährische Höhe) steigt es bis über 800 m, der höchste Berg ist jedoch der im Nordwesten liegende Altvater (1490 m) in den Sudeten. Südlich davon liegt das Hochland Niederes Gesenke (600–400 m), das bis zum Oberlauf der Oder (Mährische Pforte bei Mährisch Weißkirchen) auf 310 m absinkt und weiter zu den Beskiden auf 1322 m (Kahlberg) ansteigt. Diese drei Gebirgsketten, mit der Pforte zwischen den letzten beiden, sind ein Teil der europäischen Wasserscheide. Die Ostgrenze bilden die Weißen Karpaten mit maximal 970 m n.m. (Velká Javořina).

Im Süden bei Göding und Lundenburg hat Mähren Anteil am Wiener Becken, in dessen tieferen Sedimenten nach Erdöl und nach Lignit gebohrt wird. Es gab dem Moravikum seinen geologischen Namen. Bei Ostrava (Ostrau, Nordosten) wurde bis etwa 1995 intensiv Kohle abgebaut. An Industrie sind Eisen, Chemie, Leder und Baustoffe hervorzuheben; Wirtschaftszentren sind Brünn, Olmütz und Ostrau. Neben der Landwirtschaft ist Mähren für seinen Weinbau bekannt.

Bevölkerung [Bearbeiten]

Die Bevölkerung besteht heute größtenteils aus Tschechen, die sich hier teilweise als Mährer bezeichnen, um die Eigenständigkeit von den Böhmen zu betonen. Hinzu kommen Roma, Slowaken und Polen. Bis 1945/1946 bestand die Bevölkerung Mährens zu rund einem Drittel aus deutschsprachigen Deutschmährern.

Geschichte [Bearbeiten]

Vorgeschichte [Bearbeiten]

Mähren-Karte um 1900

Das heutige Mähren entwickelte sich schon in der vorgeschichtlichen Zeit beiderseits der Bernsteinstraße. Um 60 v. Chr. zogen die keltischen Boier aus dem Gebiet ab und wurden ersetzt durch germanische Markomannen und Quaden. Im 6. Jahrhundert besiedelten die slawischen Mährer die Region. Im 7. Jahrhundert gehörte das heutige Mähren zum Reich des Samo.(voir) Anfang des 8. Jahrhunderts stand der südliche Teil im Einflussbereich der Awaren. Nachdem Karl der Große die Awaren vertrieben hatte, entstand gegen Ende des 8. Jahrhunderts im heutigen südöstlichen Mähren, Teilen der südwestlichen Slowakei (Záhorie) und später auch in Teilen Niederösterreichs das Mährische Fürstentum. Aus ihm entstand im Jahre 833 durch die Eroberung des Neutraer Fürstentums (die heutige Slowakei und Teile des nördlichen Ungarns) der Staat Großmähren, der später zeitweise auch verschiedene Nachbargebiete (Böhmen, heutiges Ungarn, Weichsel-Gebiet u. a.) umfasste.

Mittelalter und frühe Neuzeit [Bearbeiten]

Das Großreich unterlag aber um 907 den vordringenden Ungarn. Das heutige Mähren war dann teilweise unabhängig und kam nach etwa 955 vermutlich unter böhmische Oberhoheit. Nachdem es von 999 bis 1019 von Polens Herrscher Boleslaw Chrobry regiert wurde, kam es 1031 endgültig zu Böhmen und wurde 1182 zur Markgrafschaft erhoben. Seitdem teilt es die Geschichte Böhmens, das 1349–1411 von Luxemburger Böhmen und später von 1526 bis 1918 von Habsburg regiert wurde.

Historische Hauptstadt war bis 1641 Olmütz, das eher zentral liegt. Seitdem ist das größere Brünn Hauptstadt.

Als Markgrafschaft Mähren bildete das Land im Kaisertum Österreich bzw. seit 1867 in der westlichen Reichshälfte Österreich-Ungarns ein eigenes Kronland, wählte Abgeordnete in den Wiener Reichsrat und besaß einen eigenen Landtag und eine Landesausschuss genannte Landesregierung. 1905 wurde ein Kompromiss namens Mährischer Ausgleich geschlossen, wonach die Landtagsabgeordneten der Deutschen und der Tschechen in ethnisch getrennten Wahlkreisen gewählt wurden. Im Sinne eines angestrebten österreichisch-tschechischen Ausgleichs zielte dieser Kompromiss auf ein konfliktfreies Zusammenleben der beiden Völker in Mähren. Ab 1918 gehörte Mähren zur Tschechoslowakei. Laut Volkszählung 1910 betrug der tschechische Bevölkerungsanteil 71,4% und der deutsche Bevölkerungsanteil 27,4%.

Zeit des Nationalsozialismus [Bearbeiten]

In der Zeit des Nationalsozialismus gingen am 1. Oktober 1938 auf Grund des zu Lasten der Tschechoslowakei geschlossenen Münchner Abkommens überwiegend deutsch besiedelte Gebiete in Nord- und Südmähren an das Deutsche Reich über und wurden bis 10. Oktober militärisch besetzt. (Diese Gebiete wurden mit Randgebieten Böhmens oft unter dem Begriff Sudetenland subsumiert.) Das angrenzende restliche, tschechische Mähren wurde am 15. März 1939 besetzt und ins neue Protektorat Böhmen und Mähren eingegliedert.

Am 14. April 1939 wurde das nordmährische Annexionsgebiet dem neu gebildeten Reichsgau Sudetenland zugeteilt. Das südmährische Gebiet wurde dem Reichsgau Niederdonau, dem vormaligen Niederösterreich, zugeschlagen. Im Nordosten des tschechoslowakischen Landes Mähren-Schlesien wurde ein kleiner Gebietsteil dem Reichsgau Oberschlesien angeschlossen. Die so genannten Sudetendeutschen bzw. Deutschmährer waren seit 1938 deutsche Staatsbürger und hatten in der Wehrmacht zu dienen; 1945 diente unter anderem dies als Argument für ihre Vertreibung.

Die mährischen Ressourcen und Industriebetriebe wurden für die deutsche Kriegswirtschaft genutzt. Die tschechische Bevölkerung sollte nach dem Krieg zum Teil germanisiert, zum Teil ausgesiedelt werden. Die tschechische Protektoratsregierung in Prag war vom „Reichsprotektor“, wie der oberste deutsche Funktionär im Gebiet genannt wurde, völlig abhängig.

Bis 1945 bestand in Brünn die Deutsche Technische Hochschule Brünn.

Nach 1945 [Bearbeiten]

Nach dem Ende des Zweiten Weltkrieges (8.Mai 1945) kamen die im Münchener Abkommen (1939) an Deutschland übertragenen Territorien, im Rückgriff auf den Vertrag von Saint-Germain (1919), wieder zur Tschechoslowakei zurück. ^[1] Bis auf wenige Einwohner wurden die deutschmährischen Bürger, beginnend bereits Mitte Mai, sowohl spontan als auch vorsätzlich wild über die Grenze nach Österreich vertrieben^[2] Andere flüchteten vor den Misshandlungen und Exzessen durch militante Tschechen, in der Annahme bald wieder zurückkehren zu können. Im August 1945 bestimmten die Hauptalliierten des Zweiten Weltkrieges im Potsdamer Kommuniqués (Protokoll) die Nachkriegsordnung. Darin akzeptierten sie die summarische Vertreibungen Deutscher ohne jede Prüfung individueller Schuld, sie verlangten lediglich „einen geordneten Transfer der deutschen Bevölkerungsteile“ aus der Tschechoslowakei.^{[3] [4]} Akzeptiert durch dieses Protokoll erfolgte die nun offizielle ethnische Säuberung, die Zwangsaussiedlung der deutschen Bürger zwischen dem Februar und Oktober 1946 nach Westdeutschland. ^[5] Laut dem Beneš-Dekret 108 wurde das Vermögen der deutschen Bevölkerung entschädigungslos konfisziert. Der „Brünner Todesmarsch” (30. Mai 1945) forderte nach heutigen Erkenntnissen zwischen 1.700 und 5.200 Menschenleben, davon sollen mindestens 890 im Lager Pohrlitz ums Leben gekommen sein. Eine juristische Aufarbeitung des Geschehens hat nicht stattgefunden. Das Beneš-Dekret 115 / 1946 erklärte bis 28. Oktober 1945 begangene Handlungen im Kampfe zur Wiedergewinnung der Freiheit ..., oder die eine gerechte Vergeltung für Taten der Okkupanten oder ihrer Helfershelfer zum Ziel hatte, ... für nicht widerrechtlich.^[6][7]

Angehörige der deutschen Minderheit in Mähren, für die häufig heute noch der Überbegriff Sudetendeutsche verwendet wird^[8], identifizieren sich selbst allerdings häufig nicht mit der Bezeichnung "Sudetendeutsche".

Seit 1992/93 ist Mähren Teil Tschechiens.

Verwaltungsgliederung [Bearbeiten]

Alte mährische Kreise [Bearbeiten]

Karl IV. begann in der Mitte des 14. Jahrhunderts sein Königreich in große Verwaltungseinheiten einzuteilen. Eine solche Verwaltungseinheit hieß in den Urkunden auf deutsch Kreis, auf tschechisch kraj und auf lateinisch circulus. In Mähren bestanden zwischen zwei und sechs Kreise.

Die Anzahl der Kreise und somit auch deren Größe änderte sich mehrmals. Diese Kreiseinteilung galt bis 1862, spielte aber schon kurz nach der Revolution von 1848 praktisch keine Rolle mehr für die Verwaltung.

Politische Bezirke und Gerichtsbezirke ab 1850 [Bearbeiten]

Ab 1850 wurden in allen Gebieten der Monarchie außer Ungarn die alten großen Kreise durch politische Bezirke (der Exekutive) ersetzt, von denen jeder aus einem oder mehreren Gerichtsbezirken (der Judikative) bestand. In den österreichischen Bundesländern besteht diese Einteilung bis heute. Normalerweise war ein politischer Bezirk (tschechisch: politický okres) kleiner als ein ehemaliger alter Kreis, und ein Gerichtsbezirk (tschechisch: soudní okres) ist kleiner als ein Politischer Bezirk. Mähren hatte 32 politische Bezirke.

Die nachfolgende Bezirkeinteilung galt, abgesehen von kleineren Änderungen, auch in der Ersten Tschechoslowakischen Republik weiter:

Datschitz, Iglau, Trebitsch, Mährisch Budwitz, Neustadtl in Mähren, Groß Meseritsch, Tischnowitz, Mährisch Kromau, Znaim, Mährisch Schönberg, Hohenstadt, Mährisch Trübau, Boskowitz, Brünn, Auspitz, Nikolsburg, Römerstadt, Sternberg, Littau, Olmütz, Prossnitz, Prerau, Wischau, Kremsier, Ungarisch Hradisch, Gaya, Göding, Bärn, Neutitschein, Mährisch Weißkirchen, Wallachisch Meseritsch, Holleschau, Ungarisch Brod, Mährisch Ostrau, Mistek, Wesetin.

Für die gleichzeitige Entwicklung in Böhmen und der Slowakei, siehe Okres.

Kreise und Bezirke unter deutscher Besetzung [Bearbeiten]

Aufgrund des Münchner Abkommens vom 29. September 1938 wurde der vorwiegend deutschsprachige Teil Nordmährens dem Reichsgau Sudetenland des Deutschen Reichs zugeschlagen, südmährische Gebiete mit deutscher Bevölkerungsmehrheit wurden dem Reichsgau Niederdonau angegliedert. Das annektierte Gebiet wurde in Stadt- und Landkreise eingeteilt; übergeordnet waren Regierungsbezirke. Der restliche Teil Mährens im Protektorat Böhmen und Mähren blieb weiterhin in politische Bezirke und Gerichtsbezirke eingeteilt, wobei allerdings über je einer Gruppe von Politischen Bezirken noch ein Oberlandratsbezirk eingeführt wurde.

Im gesamten Reichsgau Sudetenland gab es 5 Stadtkreise und 52 Landkreise. Im Protektorat Böhmen und Mähren gab es 67 böhmische und 30 mährische politische Bezirke. Diese Verwaltungsgliederung galt bis zum Ende des Zweiten Weltkrieges.

Heutiger Stand [Bearbeiten]

Die Gebiete der heutigen tschechischen Kreise spiegeln nur teilweise die Gebiete der historischen Länder wieder. Einige Kreise umfassen historisch mährische und schlesische oder mährische und böhmische Gebiete. Mähren wird heute in folgende Kreise gegliedert: Region Zlín, fast die ganze Südmährische Region, Mehrheit der Region Olmütz, die Osthälfte der Region Vysočina, Teile der Mähren-Schlesischen Region sowie die Ostteil der Region Pardubice und der Südostteil der Südböhmischen Region.

Literatur [Bearbeiten]

Geschichte

• Manfred Alexander: Kleine Geschichte der böhmischen Länder. Reclam, Stuttgart 2008, ISBN 978-3150106556 (aktuelle Überblicksdarstellung Inhaltsverzeichnis PDF 288 KB).
• Karl Bosl, Karl Richter, Gerhard Mildenberger, Karl Richter, Ferdinand Seibt, Heribert Sturm, Gerhard Hanke u. a.; Karl Bosl (Hrsg.): Handbuch der Geschichte der böhmischen Länder. 4 Bände. Anton Hiersemann Verlag, Stuttgart 1966–1974, ISBN 978-3-7772-6707-4, ISBN 978-3-7772-7414-0, ISBN 978-3-7772-6827-9 bzw. ISBN 978-3-7772-7012-8 (detailliertes Standardwerk auf dem Forschungsstand der 1960er Jahre Inhaltsverzeichnis).
• Jutta Franke, Reiner Franke, Eva Schmidt-Hartmann u.a.; Heribert Sturm, Ferdinand Seibt, Hans Lemberg, Helmut Slapnick, Ralph Melville u.a., Collegium Carolinum (Hrsg.): Biographisches Lexikon zur Geschichte der böhmischen Länder. Vier Bände (bislang drei erschienen). Oldenbourg, München 1979, 1984, 2000 ff, ISBN 978-3-486-49491-4, ISBN 978-3-486-52551-9, ISBN 978-3-486-55973-6 (Inhaltsangabe).
• Heribert Sturm, Collegium Carolinum (Hrsg.): Ortslexikon der böhmischen Länder. Oldenbourg, München / Wien 1983, ISBN 3-486-51761-9.
• Walter Koschmal, Marek Nekula, Joachim Rogall (Hrsg.): Deutsche und Tschechen. Geschichte - Kultur - Politik. 2. durchgesehene Auflage. C. H. Beck, München 2003, ISBN 3-406-45954-4 (Becksche Reihe Nummer 1414).
• Jan Křen; Collegium Carolinum (Hrsg.): Die Konfliktgemeinschaft. Tschechen und Deutsche 1780–1918. 2. Auflage. Oldenbourg, München / Oldenbourg 1999 (Originaltitel: Konfliktní společenství, übersetzt von Peter Heumos), ISBN 3-486-56449-8 (Veröffentlichungen Collegium Carolinum Nummer 71, Studienausgabe, Standardwerk).
• Friedrich Prinz: Böhmen und Mähren. Siedler, Berlin 1993, ISBN 3-88680-202-7 (populärwissenschaftlich, aber auf einem breiten wissenschaftlichen Fundament).
• Bernd Rill: Böhmen und Mähren. Geschichte im Herzen Mitteleuropas. Zwei Bände. Katz, Gernsbach 2006, ISBN 3-938047-17-8 (ausführlich, populärwissenschaftlich).
• Ferdinand Seibt: Deutschland und die Tschechen. Geschichte einer Nachbarschaft in der Mitte Europas. 3. aktualisierte Auflage. Piper, München / Zürich 1997, ISBN 3-492-21632-3 (Serie Piper Nummer 1632, Standardwerk zu den nachbarschaftlichen Beziehungen).
• Gregor Wolny: Die Markgrafschaft Mähren topographisch, statistisch und historisch geschildert. Brünn 1835-1842.

Kulturgeschichte

• Ingeborg Fiala-Fürst (Hrsg.): Lexikon deutschmährischer Autoren. Loseblattsammlung, bislang zwei Lieferungen. Univerzita Palackého, Olomouc 2002, 2006, ISBN 80-2440477-X, ISBN 80-244-1280-2.
• Jiří Holý: Geschichte der tschechischen Literatur des 20. Jahrhunderts. Edition Praesens, Wien 2003 (Originaltitel: Dějiny české literatury v 20. století, übersetzt von Dominique Fliegler und Hanna Vintr), ISBN 3-7069-0145-5.
• Antonín Měšt'an: Geschichte der tschechischen Literatur im 19. und 20. Jahrhundert. In: Bausteine zur Geschichte der Literatur bei den Slawen. Band 24, Böhlau, Köln / Wien 1984, ISBN 3-412-01284-X.
• Hugo Rokyta: Mähren und Schlesien. In: Die böhmischen Länder. Handbuch der Denkmäler und Gedenkstätten europäischer Kulturbeziehungen in den böhmischen Ländern. Drei Bände. 2. (überarbeitete und erweiterte) Auflage. Vitalis, Prag 1997, ISBN 80-85938-17-0.
• Lillian Schacherl: Mähren. Prestel, München / New York 1998, ISBN 3-7913-2029-7 (Vollständig überarbeitete Neuausgabe).
• Walter Schamschula: Geschichte der tschechischen Literatur. Drei Bände. Böhlau, Köln / Weimar / Wien 1990-2004, ISBN 3-412-01590-3, ISBN 3-412-02795-2, ISBN 3-412-07495-0.
• Jürgen Serke: Böhmische Dörfer. Wanderungen durch eine verlassene literarische Landschaft. Zsolnay, Wien / Hamburg 1987, ISBN 3-552-03926-0 (populärwissenschaftliches Standardwerk zur deutschsprachigen Literatur der böhmischen Länder).

Einzelnachweise [Bearbeiten]

1. ↑ Detlef Brandes: Der Weg zur Vertreibung 1938–1945. Oldenbourg, München 2005, ISBN 3-486-56731-4.
2. ↑ Cornelia Znoy:Die Vertreibung der Sudetendeutschen nach Österreich 1945/46, Diplomarbeit zur Erlangung des Magistergrades der Philosophie, Geisteswissenschaftliche Fakultät der Universität Wien, 1995
3. ↑ Charles L. Mee: Die Potsdamer Konferenz 1945. Die Teilung der Beute. Wilhelm Heyne Verlag, München 1979. ISBN 3-453-48060-0.
4. ↑ Emilia Hrabovec: Vertreibung und Abschub. Deutsche in Mähren 1945–1947. Frankfurt am Main/Bern/New York/ Wien (=Wiener Osteuropastudien. Schriftenreihe des österreichischen Ost-und Südosteuropa Instituts), 1995 und 1996.
5. ↑ Archiv Mikulov: Odsun Nĕmců - transport odeslaný dne 20. kvĕtna, 1946
6. ↑ Alfred Schickel, Gerald Frodl: Geschichte Südmährens. Band III. Maurer, Geislingen/Steige 2001, ISBN 3-927498-27-0.
7. ↑ Emilia Hrabovec: Vertreibung und Abschub. Deutsche in Mähren 1945 – 1947, Frankfurt am Main/Bern/New York/ Wien (=Wiener Osteuropastudien. Schriftenreihe des österreichischen Ost-und Südosteuropa Instituts), 1995 und 1996.
8. ↑ Konrad Badenheuer: Die Sudetendeutschen. Eine Volksgruppe in Europa. Sudetendeutscher Rat, München 2007, ISBN 978-3-00-021603-9.

Siehe auch [Bearbeiten]

Chapter 1.    DUKES of BOHEMIA 915-1197 (PŘEMYSLID)

VRATISLAV I 915-921, WENZEL I 921-935

BOŘIWOJ, son of --- ([852/53]-[900]).  The Chronica Boemorum names Gostivit as the father of Borwoy, and records that the latter was the first duke to be baptised by Methodius Bishop of Moravia, during the reign of Svatopluk King of Moravia[9].  He founded the town of Prague[10].  Dux.  The Cronica Principum Regni Boemiæ records that "Borzywoy primus Dux christianus in Boemia" was baptised "cum coniuge sua beata Ludmilla Martyre" in 894[11]. 

m ([874/75]) LUDMILLA, daughter of SLAVIBOR ze Pšova [Prince of Pšov or Prince of the Sorbs] (860-murdered Burg Tetin 15 Sep 921, bur Prague St Georg).  The Chronica Boemorum names "filia Zlavoboris comitis de castello Psov, nomine Ludmila" as wife of "Borivoy"[12].  She was strangled[13].  The Cronica Principum Regni Boemiæ records that "Borzywoy primus Dux christianus in Boemia" was baptised "cum coniuge sua beata Ludmilla Martyre" in 894[14].  She was canonised. 

Duke Bořiwoj & his wife had two children: 

1. SPYTIHNĔV (875-915).  The Chronica Boemorum names "Spitigneum et Wratizlaum" as sons of "Borivoy", specifying that the former succeeded his father[15].  He succeeded his father in [900] as SPYTIHNĔV Duke of the Bohemians. 

2. VRATISLAV (888-killed in battle 13 Feb 921).  The Chronica Boemorum names "Spitigneum et Wratizlaum" as sons of "Borivoy", specifying that the latter succeeded on the death of his older brother[16].  "Wratizlav" is named as younger brother of "Zpuytignev" in the Vita Vencezslavi[17].  He succeeded his brother in 915 as VRATISLAV I Duke of the Bohemians.  The Gesta Hungarorum records that, after settling in Pannonia, the Magyars (although the text does not give them this name) raided Moravia and Bohemia and killed "Waratizlao" in battle[18].  m ([906]) DRAHOMIRA, daughter of --- from Stodor (-after 935).  The Chronica Boemorum names "Dragomir de durissima gente Luticensi…ex provincial nomine Stodor" as wife of "Wratizlav"[19].  Regent for her son.  She was sent into exile[20].  Duke Vratislav & his wife had [six] children: 

a) WENZEL ([907]-murdered Altbunzlau 28 Sep 935[21], bur 4 Mar ---- Prague St Veit).  The Chronica Boemorum names "Wincezlaum…et Bolezlaum" as sons of Wratislav and Dragomir[22].  "Vencezlaum" is named as son of "Wratizlav" in the Vita Vencezslavi[23].  He succeeded his father in 921 as WENZEL I Duke of the Bohemians.  Heinrich I King of Germany led a successful campaign against Bohemia in 929 when Duke Wenzel did homage to the king[24].  He was murdered by his brother Boleslav "929 Kal Oct" according to the Chronica Boemorum[25]. 

b) BOLESLAV (-15 Jul [973/76]).  The Chronica Boemorum names "Wincezlaum…et Bolezlaum" as sons of Wratislav and Dragomir[26].  He succeeded in 935 after murdering his brother as BOLESLAV I "der Grausame" Duke of the Bohemians. 

-        see below. 

c) [SPYTIHNĔV] (-young).  The primary source which confirms his parentage has not yet been identified. 

d) PRIBISLAVA .  The primary source which confirms her parentage and marriage has not yet been identified.  m (before 938) ---. 

e) daughter.  The primary source which confirms her parentage and marriage has not yet been identified.  m ---.

f) daughter.  The primary source which confirms her parentage and marriage has not yet been identified.  m ---

http://fmg.ac/Projects/MedLands/BOHEMIA.htm

Jméno řeky Vltavy

Názvy řek jsou jedny z nejstarších slov, která se nám dochovala do dnešních dní. Za ta staletí a občas i tisíciletí, co o nich lidé hovoří, se ale podoba slov notně ohladila a proměnila, tak jak přicházela lidem na jazyk.

Jak to tedy bylo s názvem pro naši nejdelší řeku? Kdo jí takto pojmenoval? Jaký je význam jejího jména?

Podle Hájka vznikl název řeky ze slovanského slova „hltavá“. Pavel Stránský ze Zhoře v 17. století skutečně uvádí pro Vltavu název Hltawa, ale toto označení je spíš výjimkou, ve starších pramenech, včetně Kosmovy kroniky se uvádí jiná jména.

Nejstarší písemný zápis o Vltavě není z našeho území, ale zapsali ho franští mniši do tzv. Fuldských kronik (9.století) v podobě Fuldaha.

(V kronice se popisuje bitva mezi Franky a Čechy kdesi na řece Fuldaze-Vltavě v Čechách. přepis původního textu z kroniky: Iterum quidam de Francia mittuntur Carlmanno in auxilium contra Sclavos supradictos; alii destinantur contra Bohemos, qui duces quinque – his nominibus: Zventisla, Witislan, Heriman, Spoitamor, Moyslan, Goriwei – cum magna multitudine sibi rebellare nitentes Dei auxilio freti in fugam verterunt et alios quidem occiderunt, alios vero vulneraverunt, quidam etiam in fluvio Fuldaha submersunt; qui autem evadere potuerunt, in civitatibus defecerunt... překlad do češtiny: Znovu jsou někteří z Francie posláni na pomoc Karlomanovi proti výše uvedeným Slovanům; jiní jsou určeni proti Čechům, kteří pět knížat – těchto jmen: Svatoslav, Vitislav, Heřman, Spytimír, Mojslav, Bořivoj – usilujících s velkým množstvím lidu povstat zahnali s boží pomocí na útěk a jiné pobili, některé pak zranili, někteří také utonuli v řece Vltavě; ti však, kteří mohli utéct, se skryli v pevnostech...)

Pojmenování pro Vltavu s F na začátku se ovšem nikde jinde neobjevuje. Dá se předpokládat, že mniši si jméno cizí řeky trochu zkomolili, podle názvu řeky, která protékala jejich vlastním městem.

Další zápis jména máme až z roku 1113 – Wultha. Kosmas (1125) ve své kronice nazývá naši nejdelší řeku – Wlitawa. Listy Břevnovského kláštera (1260) řeku zmiňují jménem Wltaua. Pak se zápisy dost různí - Wltawa, Whltawa a Wulta. Název Wltawa (v počeštěném moderním zápisu Vltava) se nepřetržitě používá až od roku 1680.

Německé jméno řeky – Moldau, bylo pravděpodobně přejato z češtiny, zase s jistou obměnou (M na začátku) od 13.století (tehdejší zápis zní Moltaua).

Odkud ale Kosmovo pojmenování Wlitawa pochází a co znamená?

Už z dob Dobrovského se traduje, že prapůvodní slovo pochází ze starogermánštiny a zní Wilth-ahwa, ve významu "Divoká voda". Teorii podporují i moderní rekonstrukce starověkých jazyků. Podle toho by řece dali jméno snad dávní Markomané, kteří na našem území žili na přelomu letopočtu.

Možná slovo pochází dokonce z keltštiny. Rekonstrukce tohoto jazyka je ale mnohem méně spolehlivá než u starogermánštiny (nemáme žádné písemné památky a moderních jazyků vycházejících z keltštiny je velmi málo). V jazyce Keltů by tedy jméno řeky znělo trochu jako Wilt-awá (nebo Vilt-ava, záleží na tom, jaký se použije přepis), se stejným významem jako ve starogermánštině – tedy "Divoká voda".

Když se podíváte na tok Vltavy roubený strmými skalnatými svahy a bouřící v divokých peřejích (možná s trochou fantazie, protože Svatojánské proudy už jsou dnes minulostí a Četovy proudy pod Lipnem mají obvykle díky přehradě málo vody) dáte snad našim předchůdcům za pravdu.

Découverte de la cathédrale tri-saintale, cathédrale Saint Guy Vitus de Prague... Parcours historique et visite guidée de l'un des principaux chefs d'oeuvre de Hradcany...

Ah ben voilà, après le Théâtre National, un autre dinosaure sacré de la ville de Prague, la fameuse cathédrale d'au château (de Prague) que d'ailleurs nous visitâmes dans la foulée du précédent dit Nosaure, avec les 2 délicieuses petites du continent sauvage d'outre-Atlantique. Evidemment, sur un tel édifice, il y a moyen d'écrire plusieurs litres d'encre parce qu'en un millénaire, il en a coulé de l'eau sous le pont Charles qui n'existait d'ailleurs pas encore à la naissance de notre sujet. Donc sans remonter jusqu'à la création du monde, je vais essayer d'être suffisamment exhaustif pour vous parler de tout ce qu'il faut que je vous parle de, mais suffisamment succinct pour ne pas décourager les plus lassés de mes galimatias. Donc encore une fois, TOUT sur la cathédrale de Prague N'EST PAS dans mon blog, et même des choses importantes n'y sont pas (j'ai du faire des choix), donc ne m'en voulez pas.


Commençons par la définition d'une cathédrale, parce que chais pas pour vous, mais pour moi, les termes ecclésiastiques ne sont pas toujours très clair. Bien, donc cathédrale: église principale d'un diocèse, où se trouve le siège de l'évêque. Bon, et diocèse: circonscription ecclésiastique placée sous la juridiction d'un évêque résidentiel ou d'un archevêque. Donc la cathédrale est à l'évêque ce que l'hôtel du département est au préfet, et le diocèse est à l'Eglise ce que la préfecture est la République. Jusque là c'est simple, mais creusons un peu, parce que c'est quoi la différence entre un évêque et un archevêque? Archevêque: évêque placé à la tête des évêques d'une province. C'est donc un surévêque, à la tête d'un archidiocèse, l'équivalent républicain d'une région composée de plusieurs départements. Et le cardinal alors? "Cardinal: dignitaire ecclésiastique chargé, en tant que membre du sacré collège, d'élire et d'assister le pape dans le gouvernement des affaires de l'Eglise."

Bon, ben c'est comme un ministre alors. Oui, sauf qu'un évêque peut être cardinal, mais un préfet ne peut pas être ministre. Et puis ça va le faire comme ça, hein, pour les définitions. Signalons encore que l'appellation d'origine contrôlée "Cathédrale" est immuable pour toujours, afin d'éviter la paperasserie et les redécoupes territoriales liées au diocèse, et que donc il peut y avoir des cathédrale (et des diocèses) sans évêque (lorsqu'ils partent en retraite par exemple, et qu'y a pas un jeune pour reprendre le commerce).

Les origines


Donc tout remonte à la nuit des temps, dans les années 30 du X ème siècle, lorsque le prince "Václav" (qui deviendra St Venceslas) fait ériger une rotonde parce que ça faisait chic à une époque où la religion chrétienne venait tout juste d'infecter les terres de Bohême. L'emplacement choisi pour cette construction était bien entendu à l'intérieur de l'enceinte du château, mais aussi et surtout au dessus (comme on avait coutume à l'époque) de la tombe d'une célébrité, d'un saint, ou à proximité d'une buvette. Concernant la célébrité, le voile fut levé lors de fouilles archéologiques qui découvrirent sous la cathédrale 2 tombes datant de la fin IX ème siècle, et donc d'avant la rotonde (qu'on croyait). On peut logiquement présumer que le prince aurait choisi une(des) tombe(s) de ses ancêtres. Or lorsqu'on on sait que son père ("Vratislav Ier") repose dans la basilique St Georges (juste à côté) et que son oncle ("Spytihněv Ier") repose (reposait) dans l'église "Boží rodičky Marie"

(au château de Prague, détruite au XIV ème siècle), alors il ne reste plus qu'une seule vraie possibilité (enfin c'est ce qu'on croyait, z'allez-voir). L'une des tombes serait, selon toute vraisemblance (qu'on croyait), celle du grand père de St Venceslas, "Bořivoj Ier", le mari de Ste Ludmila de Bohême, l'introducteur de la chrétienté en Bohême, le premier souverain catholique (en Bohême) baptisé des propres mains de Méthode (l'évêque de Sirmium, "Sremska Mitrovica", Serbie, et grand pote de Cyril), fils du légendaire "Hostivít", déjà cité en 871 dans les remarquables annales de l'abbaye de Fulda sous le nom de "Goriwei" avec d'autres ducs de Bohême (Annales Fuldensium Pars Tertia, auctore incerto 871, "Zventisla, Witislavi, Heriman, Spoitamor, Moyslan, Goriwei"), annales commencées par "Heinhard"
(le pote et biographe de Charlemagne) dont l'importance (des annales) est capitale puisqu'elles relatent (entres-autres, les annales) des extraits du traité de Verdun dont le texte (aujourd'hui perdu) a déterminé pour plus de 1000 ans tout le destin de l'Europe à la mort de Louis le pieux, lorsque ses 3 fils se disputaient l'Empire Franc de pépé Charles... stop... j'avais dit que je ne remonterai pas jusqu'à la création du monde.

L'intention première de Venceslas était de dédier la rotonde au saint patron (l'un des, voire le premier des, semblerait-il) de la Bavière, St Emmeram (Der heilige Emmeram, Wanderbischofs und Märtyrers, des ersten bayerischen Nationalpatrons und Bistumspatrons, d'origine française puisque né à Poitiers), pour plusieurs raisons.

D'abord parce qu'il y avait des morceaux du St Emmeram dans toute l'Europe après que le martyr ait été torturé puis découpé à la demande du duc de Bavière pour une sordide histoire de fornication avec sa fille dont il (Emmeram) n'était même pas responsable (version catholique officielle, sensiblement confuse, et historiquement fort peu probable). Ensuite, parce que Prague dépendait catholiquement de Ratisbonne ("Regensburg" auf Deutsch), or le prince Venceslas souhaitait vivement une indépendance religieuse pour son royaume, aussi il aurait été de bon ton d'aller lécher le cul... louanger flatteusement la corde sensible de l'archevêque de l'archidiocèse, afin d'obtenir l'archiscission voulue. Mais finalement le saxon Henri Ier (l'oiseleur) viendra chambouleverser tout le projet, et c'est finalement au saint patron de la Saxe, der heilige Vitus (St Guy) que sera consacrée la cathédrale de Prague (ça fout les boules, même pas un Tchèque). Ben du coup, à défaut d'une relique noble qu'on aurait pu choisir sur l'Emmeram, genre le coeur, le cerveau (encore que le cerveau d'un saint...), ou l'index droit, ou chais pas, enfin un truc digne, présentable, parce qu'il y avait le choix du morceau (de choix) sur le marché de la relique St Emmeram, donc à défaut de ça, on se retrouve avec une vieille épaule de St Guy dont on n'est même sûr de l'origine (ni de l'épaule d'ailleurs, parce que selon certaines sources, il s'agirait du bras, et non pas de l'épaule). Et encore un truc que je ne suis pas sûr, Emmeram doit avoir une traduction en Français, d'abord parce qu'il était Français, ensuite parce qu'un prénom aussi idiot... original, ça ne peut pas exister. Mais je n'ai pas réussi à trouver, alors si quelqu'un a une idée...


En 935 St Venceslas est assassiné par son frère Boleslav, mais celui-ci, pris de remords, fera 3 ans plus tard pénitence repentante en transférant la dépouille de la victime dans la rotonde. Interviendront alors quelques aménagements mineurs, un trou pour y mettre le Venceslas par exemple, mais rien de vraiment marquant. En 973, sous Boleslav II, naît le diocèse de Prague, et la rotonde devient l'église principale du nouvel évêque. Selon les experts en rotondes qui n'existent plus, c'est en cette période qu'on aurait construit contre l'édifice une petite tour angulaire afin d'y loger au rez-de-chaussée le trône (percé?) de l'évêque. En 1039, "Břetislav" s'en revient de guerre d'en terre polonaise, et rapporte avec lui les trésors de ses pillages. Et parmi ces richesses (encore que ce n'est pas mon point de vue), se trouvent les restes du second évêque de Prague, "Vojtěch" (qui deviendra St Adalbert, plus de détails dans ma publie) dont le prince compte bien faire bon usage afin d'élever l'évêché de Prague en archevêché, et même en noyau fort et dur du christianisme d'en l'Europe de l'est. Pas de bol, la sauce ne prit pas auprès du pape, et le prince décéda en 1055 dans un simple évêché.

Sous le règne de "Spytihněv II" (fils de "Břetislav Ier"), l'affolante affluence à Prague de pèlerins fanatiques devint telle, que le prince se résolut à construire une seconde piste d'atterrissage à l'aéroport de "Ružíne", et surtout remplacer la petite rotonde abritant les 3 saints réunis par un édifice plus vaste et plus approprié à une telle foule de furieux. Ainsi en 1060, "Spytihněv II" posa la première pierre de la future basilique St Guy, St Venceslas et St Adalbert, mais n'eut jamais l'occasion de s'y rendre puisqu'il décéda l'année suivante à l'âge de 30 ans, sans doute des suites d'une bataille mal engagée d'avec son voisin polonais à qui il avait prêté sa tondeuse...

Pis là, ça devint compliqué, parce qu'à ce moment, la succession revint à son frère "Vratislav II", qui passait son temps à se quereller avec son autre frère, l'évêque de Prague "Jaromír" (connu aussi sous son nom allemand de "Gebhart"), à qui il avait coupé l'herbe sous le pied (malgré que la tondeuse était toujours chez les Polonais) en fondant l'évêché de "Olomouc", et qui lui en voulait donc... enfin c'était le foin familial, et de fait la construction n'avançait pas (plus), au point qu'elle ne sera terminée qu'en 1096, soit 36 ans après la pose de la première pierre (elle fut terminée avant, mais l'homologation officielle n'intervint qu'en 1096).

Entre les origines et le règne du bon roi Charles IV


Pis après y eut un grand saut en avant, parce qu'on entra dans la période glorieuse de la Bohême, sous le bon roi Charles IV. Que s'est-il passé avec la cathédrale entre-temps? Rien, enfin pas grand chose de vraiment notable, des broutilles, mais je vais quand même vous donner quelques éléments, rapidement. En 1090 on mit au frais du sous-sol l'évêque de Prague "Jaromír". L'année suivante il y aurait eu le feu, mais rien d'important car les textes ne mentionnent ni l'intervention des pompiers, ni celle des experts d'assurance. En 1100 on y enterre le prince "Břetislav II". En 1120, le grand historien "Kosmas" (dont l'oeuvre "Chronica Boemorum" me sert souvent de référence) devient le doyen du chapitre de Prague (chapitre: assemblée des chanoines formant le conseil de l'évêque, j'y reviendrai). En 1124 on y enterre le prince "Bořivoje II". En 1142 il y aurait eu un autre incendie, mais rien dans les anales non plus.

C'est à se demander si les ecclésiastiques n'essayent pas d'embrouiller les historiens et les assureurs. En 1189 on y enterre le prince "Bedřich", et vers 1191 "Konrád II. Ota". En 1222, la basilique St Guy devient cathédrale. En 1230 on y enterre le prince "Přemysl Otakar 1er", en 1278 "Přemysl Otakar II", et en 1307 "Rudolf 1er". Pis à force d'enterrement, on y couronne Jean de Luxembourg en roi de Bohême en 1311. En 1316, l'on y baptise le nouveau né "Václav" qui prendra plus tard le nom de Charles IV (le bon roi Charles IV), en hommage à son parrain et oncle Charles IV de France dit le bel dont la femme Marie n'était autre que la soeur du papa de "Václav", Jean (de Luxembourg).


Sous le règne du bon roi Charles IV

Pis à force d'enterrements, de couronnements, de pèlerins, de simple évêché, Jean de Luxembourg estima qu'il fallait passer un cran au dessus, à la vitesse supérieure, et passa un coup de fil à Clément VI (Pierre Roger de Beaufort) en Avignon, qui parlait Français aussi, ça tombait bien, afin qu'il fasse quelque chose. Et il le fit. Le 30 avril 1344, le pape gonfla une belle bulle transformant l'évêché de Prague en archevêché, au grand damne de l'archidiocèse de Mayence qui administrait jusque là le diocèse de Prague. Faut dire que la période était rudement bien propice, parce que le poste d'archevêque de Mayence était en pleine effervescence depuis qu'Henri III de Virneburg se disputait le fauteuil avec Gerlach de Nassau pour une histoire d'indemnité syndicale...

Et contrairement d'à sous "Vratislav II", sous Jean de Luxembourg ça filait grand train. Le 12 novembre 1344, le roi Jean, ses deux fils (Charles et j'en ris... Jean-Henri), aidés du premier archevêque de Prague "Arnošt z Pardubic" posèrent la (lourde) première pierre de la cathédrale gothique. Le financement de l'édifice fut varié. Bien sûr, le roi comme la noblesse mirent copieusement la main au porteflouze puisqu'ils bâtissaient là le domicile de leurs vieux os. Mais l'on mit également à contribution la curie praguoise (puisqu'après tout c'était leur gagne-pain), les croyants nantis du diocèse (puisqu'ils avaient du pognon pour des conneries), et tous ceux qui avaient un intérêt quelconque à se faire pardonner quelque chose, quand bien même n'auraient-ils rien fait (puisque la trouille du péché d'enfer était particulièrement bien exacerbée par les spots publicitaires de la Vatic. & Co.). Jean décéda le 26 août 1346 comme beaucoup d'autres


(le duc d'Alençon Charles II de Valois, le comte de Nevers et de Flandre Louis 1er, le comte de Blois Louis de Châtillon, le duc de Lorraine Raoul le Vaillant) à la bataille de Crécy, et c'est son fils, le bon roi Charles IV qui reprendra la maîtrise d'oeuvre de la cathédrale. Pour l'anecdote, Jean ainsi que son fils Charles (le bon roi Charles IV) prirent tous deux parts à la bataille de Crécy aux côtés de la France contre l'Anglais (perfide). Jean était alors totalement aveugle puisqu'il perdit un oeil lors d'une joute équestre (qu'il appréciait furieusement), puis attrapa la cécité en 1339 des suites d'une cataracte oculaire. Lorsque l'ancien roi (Jean) vit (entendit, il était aveugle des 2 yeux) la façon parfaitement bordélique et totalement improvisée (façon dite "à la française") avec laquelle le roi de France menait la défaite, il fit emmener manu-militari le nouveau roi (Charles IV, élu roi des Romains le 11 juillet 1346, mais couronné seulement en novembre) à l'écart du carnage, afin que la Bohême ne perde pas ses 2 souverains. Puis il fit attacher son cheval entre 2 bourriques de ses fidèles lieutenants, et il lança l'attelage à la charge du British belliqueux, sachant pertinemment qu'il galopait au devant d'une mort certaine. Il aurait alors, selon la légende, prononcé en Tchèque la fameuse phrase: "J'vous en foutrais, tas de pignoufs malappris, de boire la bière sans mousse à ras le verre."

Encore aujourd'hui, sur la route de Crécy-en-Ponthieu, juste à quelque mètres où il tomba, se trouve un monument à sa mémoire. Brave gens... Jean. Et pour info, la célèbre phrase qu'on lui attribue tient plus de la légende épique que de la réalité historique, car Jean de Luxembourg, contrairement à son fils Charles, ne parlait pas Tchèque. Mais revenons-en à notre cathédrale.


Charles IV, dont les liens avec la France étaient nombreux, voulait une cathédrale de style, un truc bien propre, bien grandiose et bien pompeux comme il avait vu dans le sud de la France. Aussi il profita d'un voyage en Avignon auprès du pape, pour ramener avec lui l'architecte Mathieu d'Avignon... d'Arras qui oeuvrait semble-t-il pour le pontife. "Tu verras Mathieu, Prague c'est trop top, la vie est cool, peu chère, la bière est excellente et les filles aussi, chuis sûr que tu t'y plairas. Mais si tu me mènes le projet "cathédrale à la française" comme cet imbécile de Philippe la bataille de Crécy, je te ferai empaler tout cru sur chacune des 100 tours de ma capitale." Mathieu accepta le challenge.

Du bougre Mathieu, on ne connait pas grand chose d'avant son arrivée à Prague. D'aucuns prétendent qu'il aurait été peintre excentrique avant d'être architecte, qu'il aurait peint la girafe sur un pont tandis que la plupart des autres dansaient dessus. Certains prétendent qu'il aurait été faussaire en architecture, qu'il aurait copié St Guy sur la cathédrale Notre-Dame de Rodez (dont la similitude à St Guy est ce que la crotte de caribou est au dentifrice) ou(et) la cathédrale Saint-Just-et-Saint-Pasteur de Narbonne (dont la similitude à St Guy est ce que... et qui -de Narbonne- n'est même pas terminée). Quoi qu'il en soit, Mathieu commença une oeuvre remarquablement splendide, mais qu'il eut à peine le temps de mettre en chantier puisqu'il décéda seulement 8 ans plus tard (vers 62 ans) de fatigue hédoniste praguoise (et je sais ce que c'est). Du Mathieu ne restent donc que les 8 chapelles du fond (sur les 19 au total), et les piliers d'arcades attenants supportant le triforium à claire-voie. Signalons encore qu'en dehors de la cathédrale, Mathieu d'Arras oeuvra sur le "Chrám Matky Boží před Týnem"
(place de la vieille ville), qu'on lui attribue également les plans du château de "Karlštejn", qu'on le soupçonne fortement d'avoir conçu les plans de la ville nouvelle ("Nové město pražské", civitas Caroli), et que ma femme de ménage prétend que ce bougre d'Arras aurait gribouillé (sur le pont d'Avignon encore, lorsqu'il était peintre) les plans d'une gigantesque tour métallique d'environ 300 m de haut, dessins acquis aux enchères à Prague plusieurs siècles plus tard par un autre Français de nom allemand, genre Bönninghauspotz ou Bönninghausweig... mais si, une petite ville en Basse-Saxe, Bönninghausheim... Bönninghauswick... En Rhénanie-Du-Nord-Westphalie peut-être, Bönninghausen? C'est ça, Boenickhausen, Alexandre Gustave Boenickhausen, devenu célèbre sous le nom de Tour Eiffel.

4 ans après la mort de Mathieu d'Arras, en 1356, arriva à Prague un autre itecte en chef (il ne deviendra architecte que plus tard), alors âgé de 23 ans seulement, "Petr Parléř".

C'est à ce moment que la construction de la cathédrale commença réellement, et sur des bases architecturales totalement inconnues et révolutionnaires pour l'époque. Ce génie allait ébranler l'histoire de l'architecture gothique, l'expédiant de l'âge des cavernes vers les sommets de l'art, dans le haut gothique, le gothique flamboyant. Son sens de l'esthétisme, son audace technique, sa maîtrise de la construction, son esprit innovant et son originalité mèneront "Petr Parléř" à la construction de ce chef-d'oeuvre alors unique en Europe centrale. Ayant jugé les plans de son prédécesseur Mathieu d'Arras un peu trop à française,
il modèlera l'édifice à sa façon tout en conservant les éléments déjà construits. Ainsi l'édifice se présente de façon classique, à 3 vaisseaux, un transept à 2 travées latérales, un déambulatoire et 5 chapelles rayonnantes. Et c'est au sommet du choeur que le talent de Pierre s'est exprimé le plus distinctement. Alors que les édifices de cette époque se composent de simples ogives à nervures croisées, ici les nervures forment de nouvelles ogives dont les voûtes s'enchevêtrent jusqu'à la clé (de voûte) formant une étoile. Le choeur comprend un rond-point à cinq pans, surplombé d'un triforium composé de quatre arcades et de hautes fenêtres à quatre lancettes illuminant le choeur de façon impressionnante.

Le triforium à 14 m de hauteur surplombe l'édifice sur toute sa longueur au dessus des grandes arcades à piliers décorées de nombreuses armoiries. Dans cette galerie (triforium bas) se trouvent 21 sculptures (bustes) provenant de l'atelier de "Petr Parléř". Elles représentent des membres de la famille royale de Charles (dont les 4 épouses, successives, pas en même temps), mais également les 2 premiers architectes de la cathédrale, les 3 premiers archevêques de l'archidiocèse, et 5 chanoines du chapitre de St Guy. L'on attribue même certaines sculptures à Pierre en personne, en particulier son autoportrait (qui serait d'ailleurs la première sculpture autoportraite de l'histoire de l'art), le buste du bon roi Charles IV et celui de sa dernière épouse, Élisabeth de pomme et radis (Poméranie). L'architecte sculpteur a également architectosculpté de ses mains la statue de St Venceslas dans la richissime chapelle du saint, ainsi que les stèles funéraires des "Přemysl Otakar" 1 et 2. L'ensemble du choeur fut terminé en 1385, festivement mis en service, et l'architecte referma la cathédrale à l'ouest par un mur provisoire, qui, comme toujours, perdura plus longtemps que prévu (c.f. la suite). Pour info, "Petr Parléř" est également l'architecte du pont Charles, le concepteur de la tour du pont côté vieille ville, et laissa son empreinte sur d'autres édifices en dehors de Prague (le choeur de l'église St Bartholomé à "Kolín" ou l'église Ste Barbara à "Kutná Hora"). Mais "Petr Parléř" n'a strictement rien à voir avec la construction de la nouvelle ville de Prague, malgré ce qui est bêtement marqué dans Wikipedia (.FR comme .ORG). Il n'a rien à voir non plus dans l'effondrement du campanile de San Marco à Venise en 1902, ni dans la construction du tunnel sous la manche. Par contre sa présence à Strasbourg lors de la construction de la cathédrale (de Strasbourg) est prouvée, et d'aucuns soupçonnent qu'il ait gravé une part de son génie dans les pierres du monument (à gratter plus en profondeur).

Pierre s'est éteint en 1399 après avoir influencé l'art gothique comme personne. Ses fils "Václav" et "Jan" poursuivront l'oeuvre du père. "Václav" serait ainsi le principal maître d'oeuvre de la grande tour sud et de la nef ouest (détruite dans l'incendie de 1541). En 1398 il quitta Prague pour Vienne, et c'est son jeune frère qui continua le chantier de la tour comme de la nef (dont il ne reste rien). "Václav" décéda 1404, "Jan" en 1406, et c'est maître "Petrlík" qui prit la suite de la famille "Parléř" dont on suspecte fortement qu'il serait lui-même d'une certaine façon issu, sans que l'on en ait une preuve formelle. Ceci-dit, c'est à lui que l'on doit la couverture des nefs ouest (dont il ne reste vraiment rien), ainsi que les éléments gothiques en haut de la tour sud. Ce n'est pas grand chose, certes, mais compte tenu du fait que le chantier cathédrale fut totalement arrêté en 1419 pour cause de guerres hussites, "Petrlík" peut encore s'estimer heureux que l'histoire ait au moins retenu son nom. Pour cette même raison d'ailleurs (guerres hussites), bon nombre de machins qui furent originellement planifiés, autant par Mathieu d'Arras que par "Petr Parléř", ne furent jamais réalisés. Ah oui, et entre temps, ben le bon roi Charles rendit l'âme, en 1378, mais comme c'est une autre histoire, je vous signale juste la date.


Après le règne du bon roi Charles IV

Ben après, il ne s'est pas passé grand chose pendant une bonne paire d'années, parce que ben justement à cause des guerres hussites, puis aussi parce que les rois de Bohême avaient déserté le château pour n'y revenir qu'en 1484 (jusque-là ils résidaient soit en dehors de Prague, soit dans le complexe dit "Králův dvůr", à côté de la tour poudrière, sur l'emplacement de l'actuelle maison municipale). C'est le roi "Vladislav II Jagellonský" qui reviendra habiter au château de Prague, mais compte tenu du foin absolu que les praguois (et autres) lui laissèrent dans les appartements après les guerres hussites, civiles... la priorité était loin d'être la cathédrale.

En juin 1541 éclata un incendie qui détruisit la majeure partie de "Malá Strana", s'étendit rapidement au château brulant non seulement les archives (cadastrales, juridiques...) mais également les plans originels de "Petr Parléř" et toute la partie ouest de la cathédrale. Les boules! Dans les années 1560, "Bonifác Wohlmut" (dans doute aidé de "Hans Tirol" selon certains) termina la tour sud (dont la construction fut arrêtée en 1419) et posa une coupole en son faîte (qui n'est plus, l'actuelle date du XVIII ème siècle). Ensuite on installa des cloches dedans la tour afin qu'on puisse la nommer ainsi, la grande tour des cloches ("velká zvonová věž"), en plus de la grande tour sud.

Au sommet de cette grande tour sud des cloches, on trouve 3 petites cloches portant les noms de "Václav" (coulée en 1542), Jean-Baptiste (1546) et Joseph (1602). On y trouve une cloche énorme du nom de "Zikmund", et l'on y trouverait occasionnellement la plus grande cloche de toutes si elle y montait parfois, mais non, parce que voyez-vous, j'ai bien essayé, mais les quelques 280 escaliers en colimaçon fichtrement serrés, les nombreux couillons inattentionnés qui montent et qui descendent, sans prendre garde aux autres comme moi qui descendent et qui montent, la hauteur de la tour (96,5 m), bref... je suis monté d'une dizaine d'escaliers dans l'intention de vous faire quelques photos du haut, mais je suis redescendu aussitôt en proie à la claustrophobie, à l'étourdissement, au vertige, quasi aux portes de l'évanouissement.


Zikmund la cloche et Sigismond le saint

Quelques mots sur "Zikmund". Après moi donc, c'est la plus grande cloche de la République, et la 22 ème au monde. Elle pèse 16,5 t, mesure 2 m de haut, 2,5 m de large à sa base, et fut coulée en 1549 par le maître saintier "Tomáš Jaroš" de Brno. La légende prétend que si son battant (de 450 kg) se détache, alors la Bohême peut s'attendre à une bonne catastrophe de derrière les fagots. Le 15 juin 2002 le battant se détacha (sans dégâts), et 2 mois plus tard la République Tchèque était frappée par la crue du demi-millénaire.

Faut l'faire! Coïncidence? Sinon avant d'être saint, Sigismond était roi des Burgondes vers la fin du V ème et début du VI ème siècle. Il fit étrangler son fils à la suite d'une sombre histoire de médisance de sa seconde femme selon certains, éviter de se faire évincer du trône selon d'autres. Il fonda l'abbaye de Saint-Maurice d'Agaune dans le canton du Valais en Suisse, et y concentra une collection rare de moines sans cesse chantants. Mais ça finit par agacer le roi de France Clodomir 1er, qui le fit jeter dans un puits (sans son) avec sa femme, ses enfants, et leur chien. Pis globalement c'est tout. Pourquoi est-il devenu saint? Bonne question. Disons qu'en ces temps, il y avait grand besoin de saints pour illustrer les conneries que propageait le missionnaire à travers la campagne, mais il fallait également remplir les reliquaires des églises qui poussaient comme champignons après la pluie.

Alors pour peu que vous sussiez pisser contre le vent sans vous mouiller les babouches, l'on vous faisait saint pour le bien et l'expansion de la bonne cause chrétienne. Charles (le bon roi Charles IV) en a récupéré en bout du Sigismond (un bon, les 2/3 semblerait-il) lors d'un déplacement en Suisse (en 1365) alors qu'il s'en allait dissimuler au fisc quelques ducats sur un compte numéroté. Sinon St Sigismond est encore et toujours aujourd'hui un des saints patrons de la Bohême, mais plus grand monde ne le sait. Ah si, et c'est aussi ("Zikmund") le prénom du second fils du bon roi Charles, "Zikmund 32-938475-98132-94" pour être exact, où la suite de chiffres derrière le prénom n'est pas un numéro de naissance, mais celui du fameux compte en banque (truc mnémotechnique utilisé par le bon roi, eh, qui n'a pas utilisé le prénom de son fils comme mot de passe Internet vers son compte?).

La suite

La suite n'est pas des plus glorieuses pour notre cathédrale. En novembre 1619, ce grand couillon de Frédérique V (du Palatinat) reçoit la couronne de Bohême sur sa tête.

Et seulement 1 mois plus tard, en décembre 1619, sa grande courge de femme anglaise, Elisabeth Stuart, s'empresse de transformer la cathédrale catholique en temple calviniste. Bon, et alors me direz-vous? Ben justement, vous savez comment ça se passe une vérolution religieuse?

L'on lâcha dans la cathédrale un régiment de fanatiques qui s'empressèrent de saccaravager tout ce qui avait trait au catholicisme, au lieu de le descendre précautionneusement à la cave en attendant qu'on l'expose dans des musées quelques siècle ultérieurement. Ces crétins primitifs liquidèrent ainsi à tout jamais des autels, des peintures, des tableaux, des statues... enfin bref... ce fut terrible, et irréversible.

Pis en 1757, ce sont les Prussiens qui bombardèrent stupidement la cathédrale bousillant la totalité des vitraux du côté nord. Et donc il fallut attendre la seconde moitié du XIX ème siècle pour que l'on commence à mettre de l'ordre sur et dedans notre cathédrale. Alors pour faire bref, parce qu'on pourrait (et surtout je) en parler pendant des heures de la cathédrale... donc pour faire bref, en 1859 l'on créa la société pour le finissage de la cathédrale. A partir de 1861 (et jusqu'à sa mort 10 plus tard), c'est l'architecte "Josef Kranner" qui mena des travaux de restauration indispensables pour la continuation du finissage dont il soumit également les plans. Encore que... L'on dit que les plans du finissage (partie ouest) seraient de son successeur, "Josef Mocker", car "Josef Kranner" n'aurait soumis qu'une suggestion de plans (c.f. plus loin).

Hum... compliqué... Mais pour info, ce qu'on lui doit pour sûr, ce sont les fameux escaliers qui descendent (et montent) du pont Charles sur la place de "Kampa". En 1873, l'on termina le gros oeuvre pour la construction de la partie ouest de l'édifice, et c'est "Josef Mocker" qui prit la suite ("Kranner" décida de décéder en 1871). Il suggéra et réalisa le fronton (ouest) ainsi que les 2 tours dans un style aussi parlerien (à la "Petr Parléř") que possible. Et ça c'était bien. Maintenant beaucoup lui reprochèrent la malheureuse restauration du rez-de-chaussée de la grande tour sud, qui, selon ses contemporains, représentait un des rares exemples de style post-parlerien encore en vie (enfin debout).

L'architecte s'en défendit prétextant une indispensable consolidation de la construction des suites de l'incendie de 1541. "Ah ouais? Dis-donc Zép, elle tient pas debout ton histoire, la tour, elle, était debout pendant presque 400 ans après l'incendie sans consolidation, t'arrives, et faut consolider?". En fait l'idée de "Josef Mocker" était partie d'une idée de "Josef Kranner", à savoir terminer le haut de la grande tour sud en style néogothique, avec une pointe qui va bien (vous vous souvenez, c'est "Bonifác Wohlmut" qui posa une première coupole provisoire vers 1560, et qui fut remplacée par une autre coupole provisoire au XVIII ème siècle).

Pas de bol, "Mocker" décéda en 1899 et fut remplacé par un premier de la classe d'à peine 30 ans, "Kamil Hilbert". Ben vouais, mais il était jeune, et il avait vu, lu et entendu les reproches formulées à l'encontre des travaux de son prédécesseur "Josef Mocker", et l'opinion majoritairement commune était conservatrice, qu'il fallait laisser la tour telle que les siècles l'avait forgée. Aussi sous la pression de l'opinion publique (toujours la meilleure, enfin la moins risquée), "Kamil Hilbert" laissa les choses en l'état. Du coup, ben c'est une coupole baroque que vous admirez aujourd'hui plutôt qu'une flèche parlero-gothique.


Ah oui, et encore si... "Josef Mocker" restaura une remarquable flopée de monuments (praguois et non praguois). Donc comme ça, pour vous donner une idée du faramineux chantier: la synagogue vieille neuve, la tour poudrière, les 2 tours du pont Charles, les châteaux de "Konopiště", "Křivoklát", "Karlštejn", et une bonne vingtaine de basilicathédraléglises. On lui doit également les plans détaillés de la cathédrale (les originaux brûlèrent dans l'incendie de 1541) ainsi que les premières fouilles archéologiques du dedans (enfin du dessous, du sous-sol). Quant à "Kamil Hilbert", il termina définitivement la cathédrale en 1929 (enfin telle que vous la voyez aujourd'hui), et apporta sa contribution à la restauration de beaucoup d'autres monuments dans un style plus respectueux et historiquement plus pertinent que celui de "Josef Mocker" (pauvre gars, ils lui en voulaient les gens d'à l'époque). On inaugura (consacra) donc la cathédrale, enfin terminée après plus de 600 ans, le 28 septembre 1929, date du millénaire de la mort de St Venceslas, le plus grand saint patron des terres de Bohême. Ceci dit, on se serait un peu planté le doigt dans l'oeil quand même, parce que selon les nouveaux historiens d'aujourd'hui, la mort du saint serait datée au 28 septembre 935 et pas 929 comme on croyait au paravent (avant... plus de détails dans ma publie consacrée au saint).

Signalons encore que depuis un décret du 23 avril 1997, la cathédrale porte officiellement le nom de "katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha", soit cathédrale de St Guy, St Venceslas et St Adalbert, nom qu'elle n'aurait par ailleurs jamais perdu, mais que les gens avaient la fâcheuse tendance à raccourcir en cathédrale St Guy (tout court) ce qui avait la faculté d'irriter la population locale (et notre archevêque en particulier) lorsqu'on sait qu'il (St Guy) est d'origine sicilienne, qu'il résida en France au VIII ème siècle, qu'il est le saint patron de la Saxe, des chaudronniers et des épileptiques... Et la Bohême alors? Merde! Donc n'oubliez pas, St Guy, St Venceslas et St Adalbert.


La déco du dehors en détail

A l'extérieur, sur le fronton de la grande tour sud de la grande cloche (sud aussi), vous ne pouvez pas louper la splendide mosaïque dorée (dite Porta aurea) incrustée d'un million de carreaux de verre de 30 couleurs différentes représentant le jugement dernier. S'y trouvent aussi le bon roi Charles et sa bonne reine Elisabeth de Poméranie. Elle (mosaïque) date de vers environ 1370, oeuvre d'artisans italiens selon un dessin original du vénitien Semitecola (j'connais pas!?), et est considérée à juste titre comme le plus rare chef-d'oeuvre de mosaïque monumentale moyenâgeuse au nord des Alpes.

Sa restauraconservation fut menée entre 1992 et 2000 de façon compliquée car les verriers moyenâgeux centre-européens, par manque de sodium, utilisaient comme fondant (en ajoutant des fondants à la silice, l'on abaisse la température de fusion de la pâte de 1730°C à 1400°C -économie d’énergie- et l'on facilite les possibilités de travail. Les fondants sodiques et potassiques ont été utilisés conjointement dès le moyen-âge) de la potasse extraite de la cendre du charbon de bois, rendant la consistance du verre obtenu nettement moins résistante à l'eau qui, interagissant avec les polluants de l'air, produisait sur le matériau une couche d'oxyde corrosif. Mais maintenant c'est OK, tout est stabilisé, alors admirez en toute sérénité.

Le fronton se compose de 3 portes à tympans ornés de bas-reliefs, par "Karel Dvořák". Le tympan du centre représente la crucifixion du Christ et les romains jouant sa burka aux dés (ou aux osselets, c'est pas très clair), les 2 autres sont sculptés du Christ porté au tombeau, puis de son ascension (aux cieux). Les massives portes en bronze sont d'"Otakar Španiel". La porte centrale est pleine de motifs concernant l'édification de la cathédrale, ainsi que des portraits de personnages y ayant contribué (à l'édification). Du coup c'est archivelu de monde comme à St Pierre un dimanche de Pâques, et on ne reconnait plus personne, enfin pas moi. Sur la porte de gauche, vous y verrez des scènes de la vie de "sv. Vojtěch", et sur celle de droite, des scènes de la vie de St Venceslas.

Mais bon, hein, c'est réalisé sur des surfaces limitées, donc ne vous attendez pas à du Star Wars en 7 épisodes, non, c'est condensé, c'est sans son et sans couleur. Sur les 2 tours se trouvent 14 statues de clercs, de maîtres es théologie, d'apôtres, de bon roi Charles IV et d'"Arnošta z Pardubic". Qu'on n'aille pas me raconter après ça que la photocopieuse et l'usine chinoise n'existaient pas à l'époque, attends, ils faisaient plus de statues pareillidentiques que nos vietnamiens de nains en plâtre sur les bords de route. Pis la rosace centrale est d'un diamètre de 10 m. Elle date de 1921. Oeuvre de "František Kysela", elle représente la création du monde en six jours et un repos, vous savez, le fameux premier jour, où l'homme créa Dieu à son image, et la gonzesse à l'idée qu'il s'en faisait.

Ca peut paraître dégueulasse, mais ça partait d'un bon sentiment... (trop fort ce Coluche).

La déco en détail du dedans

L'autel principal est une oeuvre récente de style néogothique. On dirait du gothique, mais ce n'en est pas. Suggéré par "Josef Kranner", l'autel fut terminé par son successeur "Josef Mocker" en 1873. L'antependium (chiffon devant l'autel, ordinairement brodé et riche, pour l'embellir, l'autel, aux offices solennels) lui aussi récent (art-nouveau, 1902) a pour thème le sacrifice dans la prière eucharistique

(Supra quae): et accepta habere, sicuti accepta habere dignatus es munera pueri tui iusti Abel, et sacrificium Patriarchae nostri Abrahae, et quod tibi obtulit summus sacerdos tuus Melchisedech, sanctum sacrificium, immaculatam hostiam (en gros et en Français: Et comme il t'a plu d'accueillir les présents d'Abel le Juste, le sacrifice de notre père Abraham, et celui que t'offrit Melchisédech ton grand prêtre, en signe du sacrifice parfait, regarde cette offrande avec amour, et dans ta bienveillance, accepte-la). Et donc les thèmes:
- Le sacrifice d'Abel et Caïn: dieu refusa le sacrifice de Caïn, un vieux hareng tout pourri dégueu, alors qu'il accepta celui d'Abel, un Mac Fish vachement mieux.

Du coup Caïn tua son frère, normal, et bouffa le sandwich.
- Le sacrifice d'Abraham: il faillit sacrifier son fils Isaac à dieu qui le lui avait demandé, mais au dernier moment dieu arrêta la main d'Abraham, et prononça les fameuses paroles "t'es con ou quoi Abraham? C'était pour rire, attends, t'es totalement fêlé de la calebasse, enfin quoi, tu sais bien que je suis ta mour" (selon Benoît XVI, Dieu est ta mour car Deus caritas est, mais ne me demandez pas pourquoi, moi et le latin...)
- Et le sacrifice du pain par Melchisédech, roi de Salem: Abraham et Melchisédech étaient partis chasser des champignons dans la forêt, et en fin de matinée bien avancée Abraham dit:

"j'acasserais bien une 'tite croute dis-donc, pas toi?" Et Melchisédech de fourrer sa main dans sa gibecière, et de lui refiler un bout de fougasse. Ce à quoi Abraham répondit: "top cool dis-donc, mais j'boirais bien un canon avec ton quignon tout sec." Et Melchisédech de fourrer sa main dans sa gibecière, et lui refiler une lampée de rouge. Ce à quoi Abraham répondit: "trop top cool dis-donc, et une p'tite pipe pour se terminer?" Et Melchisédech de fiche son poing dans l'oeil d'Abraham, et de lui botter le dargeot à la babouche pointue. Encore aujourd'hui, les historiens comme les thés aux logues ignorent s'il s'agissait d'un ultime geste d'agacement, ou d'une boulette d'interprétation linguistique puisque l'on ne sait toujours pas si Abraham parlait akkadien, ougaritique, cananéen, ou araméen (chinois?).

Bref, tout ça pour dire que Jésus n'a rien inventé avec son pain et son vin, parce que ces histoires véridiques remontent à la Genèse (le livre de la), et qu'en cette époque, Jésus n'était même pas encore dessiné sur les brouillons du seigneur.

Devant l'autel principal se trouve un mausolée royal en marbre blanc du sculpteur hollandais "Alexander Colyn" (parfois Colin) datant de 1589 (enfin entre 1564 et 1589, pas sûr du tout). Sur les côtés se trouvent des merdaillons... médaillons portraiturant le bon roi Charles IV, ses femmes, son fils, des archevêques... enfin comme d'hab, et... et chose moins banale mais néanmoins classique, des blasons de Bohême et de Hongrie.


L'oratoire royal (du roi Vladislav II, au sud de l'édifice) est une oeuvre du fameux "Hans Spiess" (de Frankfort, comme les saucisses) réalisée entre 1490 et 1493. Sous l'oratoire se trouve un crucifix de "Mistra týnského Ukřižování" (lorsqu'on ignore le nom de l'auteur, on le qualifie par son oeuvre, ainsi dans notre cas il s'agit du maître de la crucifixion de týn) du début du XV ème siècle. Ensuite vous pouvez voir dans la chapelle de l'archevêque la pierre tombale de "Vratislav z Pernštejna" par "Adrian de Vries" (1572, malgré que le bougre Vratislav ne décéda qu'en 1582, mais à l'époque, on prévoyait sa fin dès le début, à l'avance genre). Entre les arcades du choeur, vous verrez un bas-relief sculpté dans du bois (de 1631) représentant les calvinistes pillant la cathédrale (en 1619) et ce grand couillon de Frédérique V (du Palatinat) fuyant la capitale en mobylette devant les troupes de la ligue catholique (en 1620), par "Kašpar Bechteler". Accolé au pilier en face de la chapelle de St Venceslas, se trouve l'épitaphe de "Leopold Šlik" (notoirement inconnu), co-oeuvre baroque des énormes "František Maxmilián Kaňka" et "Matyáš Bernard Braun". Alors attention, prenez cette info avec des pincettes du bout des doigts parce que je ne connais pas de "Leopold Šlik". Le vraiment connu, de "Šlik", qui mériterait éventuellement d'être épitaphé dans la cathédrale serait "Jindřich Šlik" qui, à la tête de 4000 soldats des terres Morave, résista vaillamment jusqu'au dernier à la chienlit catholique lors de la bataille de la Montagne Blanche parce qu'ils n'avaient bêtement pas prévus de retraite adaptée au moment opportun. Mais je doute que cette sordide vermine de Ferdinand II lui eût octroyé une épitaphe en la cathédrale pour de tels faits. A moins que... attends-voir, si... Schlick, il a une chapelle en la cathédrale à portée de glaviot de la chapelle St Venceslas, auquel cas il s'agit de l'österreichischer Feldmarschallleutnant Leopold von Schlick, et pas "Šlik". Ah purée de bois, ces tabernacles de traductions des noms propres... j'te jure! Ensuite, vous y verrez un splendide tableau de 1722 du monumental "Petr Jan Brandl", intitulé le baptême du seigneur.

Ah bon? Et baptisé par qui, vu que c'est lui qui a inventé ce sketch? Bon, continuons. Vous pourrez voir un monumental mausolée en argent massif (2 tonnes d'argent massif) du St Jean de Népomucène selon une idée pas très originale de Joseph Emanuel Fischer (von Erlach, entre 1733 et 1736, l'idée du St jean n'est pas très originale, c'est comme les touristes, il y en a de partout à Prague du Népomucène). Les zizipanpans (angelots, fleurs, guêpes...) autour sont de "Ignác František Platzer". Alors selon mes sources, le corps du saint (enfin les os) s'y trouverait réellement (dedans le mausolée), reposant sur du velours, enveloppé d'une djellaba ecclésiastique (?!), une couronne de lauriers en or sur le crâne.

Selon d'autres sources le cénotaphe serait vide. Allez savoir... En beaucoup plus récent, un bronze du monumental "Josef Václav Myslbek" représentant le cardinal "Bedřich Schwarzenberk" (vers 1892). Alors il y en a d'autres, des trucs plus ou moins intéressants, mais là je ne vous ai mis que les principaux.

Les vitraux


Ben y a pas besoin d'être spécialement sagace pour voir que les vitraux sont plutôt récents. Enfin récents, genre ils ne sont ni gothique, ni renaissance, ni baroque, ni... parce qu'avec les incendies, les dévastations, les bombardements, ben y en a pas un qui a résisté (et s'il y a un qui a résisté, il a été volé par les Suédois). Beaucoup vous diront que les vitraux de la cathédrale de Prague, c'est ce qui est le moins réussi. Et pour cause, c'est totalement hors contexte gothique, les trop nombreuses couleurs sont parfois trop criardes, et comble de mauvais goût, certains vitraux portent une mention marketing de leur sponsor. L'on confia le projet vitrages au professeur en théologie, philosophie, historien et archéologue "Josef Cibulka" à qui l'on doit les premières fouilles et extrapolations concernant la rotonde de St Guy (vous savez, avant la cathédrale).

Alors le premier vitrail qui mérite une attention particulière est celui d'Alfons Mucha. Il date de 1931, commande de la banque Slavia, et représente le baptême du prince "Bořivoj" en présence de sa femme "Ste Ludmila" et de son fils St Venceslas. Tout autour d'eux, Cyril, Méthode, et d'autres bougres font les andouilles. Remarquable style art-nouveau, réalisé selon l'inhabituelle technique de la peinture à l'huile sur verre. Pis il en est un, qu'on ne peut pas ignorer, et donc j'en parle, c'est le phénoménal "Max Švabinský". Il est l'auteur de bon nombre de vitraux en la cathédrale (dans la chapelle "St Ludmila"...) mais la plus faramineuse oeuvre est la triple fenêtre du choeur sur le thème de la sainte trinité.

La fenêtre centrale montre le Christ reposant dans les bras de dieu le père, tandis que l'esprit (saint) représenté par une colombe virevolte autour d'eux. Sur le vitrail de gauche, c'est la vierge Marie, le prince "Spytihněv" à ses pieds agenouillé. Sur le vitrail de droite sont agenouillés St Venceslas, St Guy, le bon roi Charles IV et arrivent par la gauche et la droite des personnages (bustes) du triforium, "Vojtěch Ranků z Ježova", "Arnošt z Pardubic"...

Ils ont leur sépulture en la cathédrale


Et quand on y pense quand même, une cathédrale n'est rien d'autre qu'un grand cimetière avec un toit pour les macchabs. Et St Guy, St Venceslas et St Adalbert ne fait pas défaut à la règle. Dedans donc, vous trouverez les vieux os des Sieurs ayant gouverné le pays:
- St Venceslas, dans la chapelle du même nom.
- "Přemysl Otakar I" (1155 - 1230) et son petit fils "Přemysl Otakar II" (1233 - 1278, fils de "Václav I"), dans les chapelles du choeur, comme "Břetislav I", "Spytihněv II", "Břetislav II", et "Bořivoj II".

- Ferdinand I (1503 - 1564) et son fils Maximilien II (1527 - 1576) se trouvent dans le mausolée.
- puis dans la crypte au frais, "Rudolf I", le bon roi "Karel IV", "Václav IV", "Rudolf II", "Ladislav Pohrobek" et "Jíří z Poděbrad".
- puis des qu'on ne sait pas où qu'ils sont, parce que le concierge n'a pas fait son boulot de rangement, mais on sait qu'ils y sont parce qu'ils ont laissé leurs babouches sur le palier, donc dans les perdus, il y a "Konrád Ota" et le "Bedřich".

Alors il y en a encore plein d'autres, de macchabs, les 4 épouses du bon roi Charles par exemple, des sangs bleus comme les "Lobkovic", "Šternberk", "Valdštejn"... une bonne quarantaine d'évêques, d'archevêques, de cardinaux et d'ordinaux (ordinaux, pluriel d'ordinaire, qui n'est pas cardinaire donc), les 2 premiers architectes... Pis il y même des bouts de macchabs, St Guy, St Sigismond... Pis il y a même encore des bouts de trucs ayant appartenus à des macchabs, un bout de la béquille de St Pierre (s'était cassé la jambe au ski à l'Alpe-d'Huez, le maladroit), un morceau de l'évangile de St Marc (primo édition, pas une ixième réédition made in China, l'originale, gravée à la plume d'oie sur une peau de chat pelé)...


La chapelle de St Venceslas

Vous ne pouvez pas la louper, c'est la plus belle, et surtout c'est celle que vous avez le plus de mal à voir dedans, parce que les touristes s'y bousculent comme devant la Samaritaine un premier jour de soldes. Le premier truc à reluquer pieusement, c'est le plafond à voûtes en étoile de "Petr Parléř". Ensuite vous y verrez la tombe de St Venceslas, la cassette pour y remiser les restes du bougre, et un buste en bronze. Ca c'est selon les guides, mais pas vraiment en fait, parce que la vraie tombe est sous terre, et depuis longtemps recouverte par les dalles des divers édifices qui se sont succédés (j'y reviendrai plus tard).

Les parties basses des murs sont recouvertes de quelques 1300 pierres semi-précieuses (jaspes, améthystes...) provenant des terres de Bohême. Les parties hautes des murs représentent le cycle de la passion du Christ, et sont des décorations originelles du XIV ème siècle, mais aussi vous y verrez des événements importants de la vie de St Venceslas: son premier caca popot, la tombée des dents de lait, etc... et ces oeuvres là sont datées de 1509, attribuées au maître "litoměřického oltáře". Pis si vous regardez bien dans le coin sud-ouest, genre à gauche de la seconde porte où se trouvent l'amas de pignoufs, alors vous y verrez une petite porte secrète. Si vous ne voyez pas la petite porte secrète, c'est que vous êtes dans l'amas de pignoufs regardant par la porte plus grande que la petite porte secrète que vous ne pouvez pas voir de là où que vous êtes, alors changez de grande porte par laquelle qu'on peut regarder dedans la chapelle St Venceslas. Donc derrière cette petite porte secrète, se trouve un escalier qui mène vers la cachette des joyaux de la couronne. Mais malgré que ce ne soit plus un secret maintenant, il est quasiment impossible de s'introduire dans cette pièce. Elle est protégée par sept serrures, et donc sept clés qui sont dans les mains du président de République, du chef du gouvernement, de l'archevêque de Prague, du président de l'assemblée, du président du sénat, du chef du chapitre de St Guy, et du maire de la ville de Prague.

Ca c'est pour les originaux, mais les doubles des sept clés sont dans les mains de la femme de ménage qui doit bien de temps en temps aller y passer un coup de chiffon.

Alors les joyaux de la couronne de Bohême, je ne vais pas m'étendre dessus parce que c'est pas le sujet, mais sachez qu'ils sont uniques, inestimables, et pour ces raisons généralement inexposés afin de ne pas tenter le malfaisant.

Ce trésor se compose d'une couronne, dite de St Venceslas même si c'est le bon roi Charles IV qui l'a faite fabriquée en 1346 (made in Europe), d'un sceptre avec bout en forme bombée spécialement adaptée pour se gratter derrière les omoplates (début du XVI ème siècle), d'un globe impérial surmonté d'une croix (mi XVI ème siècle) que le souverain tenait bêtement dans sa main pour se donner de l'incontinence... de la contenance, car en cette époque on n'avait pas encore inventé la gauloise maïs, et divers autres objets comme une cape en peau de vermine, un crucifix himmelhergott, un gourdin à taupe, un poivrier à vilebrequin rotatif, et une épée de St Venceslas qui, comme la couronne, date du XIV ème siècle.


Le secret des tombes K1 et K2

Vous vous souvenez que je vous avais parlé plus haut de la tombe de "Bořivoj Ier", dans la rotonde St Venceslas, bien avant la cathédrale? Alors c'est même plus compliqué que ça, parce que je ne vous ai pas dit ce qu'il y avait dans l'autre. C'est un truc qui avait tenu en mauvaise haleine nos archéologues pendant une paire d'années, pour enfin arriver à une conclusion plausible.

Compte tenu de l'état dans lequel se t

http://www.paperblog.fr/59249/visiter-la-cathedrale-tri-saintale/

http://www.archive.org/stream/antiquaeboemiae00samogoog/antiquaeboemiae00samogoog_djvu.txt

https://pf.ujep.cz/~velimskyt/Dejiny_umeni/Dejum07/DEJUM07.htm

Velkomoravské umění A JEHO OHLASY

- kultura prvních Slovanů, přišlých na naše území, velmi skromná

nezdobená keramika pražského typu, minimum kovového inventáře, inventář z organických hmot (dřevo, kůže, textil) - prakticky se téměř nic nedochovalo

Panonie - zde kontakt s ještě ne zcela zaniklým prostředím římsko-provinciálních tradic - zdobená keramika podunajského typu a zejména světlá na kruhu točená keramika, šperk nejstarších Slovanů – odlévaný do forem či vytepávaný – paprsčité spony, náušnice – typu Martynovka-Čadjavica (dvojice lokalit na Ukrajině a v Srbsku), znám jen z depotů – vzhledem k žárovému ritu se nedochoval u pohřbů

proto se někdy pochybovalo, zda byl tento šperk Slovany přímo vyráběn – Bernašivka – chata-polozemnice s nálezem šedesátky kadlubů na odlévání

Avaři a kontakt s nimi (včetně loupeživých nájezdů na Byzanc) - kočovní jezdci - jezdecká výzbroj a výstroj, zejména bronzová kování - garnitury (opasky, koňské postroje) atd. - litá, lisovaná - vegetabilní a zvěrné motivy - zčásti na zakázku snad i v byzantských dílnách, ale pro "barbarský" vkus, impulzy a vlivy ale i ze středoasijského prostředí - sásánovská Perzie!

snad byzantská kořist – poklad Zemianský Vrbovok (vzhledem k poškození předmětů bývá interperetováno také jako možný poklad kovolitce)

hlavně přímo z avarského prostředí či kontaktní zóny později i další šperk – záušnice 1, 2

odznakem postavení averského jízdního bojovníka byl především opasek – cingulum militare (už antická tradice) – na koženém řemeni kovové prvky

v avarských kostrových hrobech tudíž dochovány často v celých souborech – garniturách – ukázky z jižního Slovenska 1, 2, 3, 4

otázka etnicity nálezů ne vždy jasná – hrob z Dolních Dunajovic na J Moravě – připouští se i možnost, že se jednalo o příslušníka slovanské elity (která s Avary spolupracovala a přjímala patrně i jejich živtoní styl)

nálezy z  prostředí moravských sídlišť mají samozřejmě jiný charakter – jen jednotlivá kování – Mikulčice, Olomouc-Povel

-ze západu naopak kontakt s franskou říší - opět výzbroj a výstroj - ostruhy s háčky, i přes četné zákazy také meče – např. blatnický meč - jílec a záštita blatnického meče zdobeny zlaceným stříbrným plátováním - geometrický vzor a drobné lidské masky, tento motiv i na kování koňské ohlávky nebo na ostruhách karolinského typu z Mikulčic, dále kování s rytým palmetovým dekorem na hladkém nebo puncováním zdrsněném pozadí

k meči i kování opasku

okolo roku 800 tak výrazný okruh památek tzv. mikulčicko-blatnického horizontu – značně diferencovaná a vyspělá společnost – přítomnost elit -

svědectví vzniku raně státního útvaru – knížectví na J Moravě a JZ Slovensku

vznik byl podmíněn rozpadem avarského kaganátu po porážce Karlem Velikým (796), Panonie se měla stát franskou markou, snahy o kristianizaci - z Akvileje, Salcburku, Pasova

- k tomu postupně i první historické zprávy:

r.822 zástupci Moravanů na říšském sněmu ve Frankfurtu

r.828 vysvěcen salcburským biskupem Adalramem kostel knížete Pribiny v Nitře: nejspíše na Hradě v Nitře, ale původní podoba se nedochovala – zasvěcen snad sv. Jimramovi – tedy také řezenská tradice

před r.833 Pribina z Nitry vyhnán Mojmírem I. - počátek Velké Moravy

obdobné útvary s obdobnou hmotnou kulturou elit vznikají také v Korutanech a v Chorvatsku – na pohřebišti Biskupija u Kninu – honosné ostruhy v dětském hrobě – symbol, vyjadřující sociální status zemřelého chlapce, nikoliv jeho reálnou příslušnost k vojenské družině!

Mikulčice, na přelomu 8.-9. století ještě doklady existence pohanství – soubor nálezů z kultovního objektu - keramické plastiky zvířat, pohanství ovšem i později – dokonce až ve druhé polovině 9. století – v mikulčické aglomeraci v poloze Klášteřisko objekt interpretovaný jako pohanská svatyně, okolo pohřebiště s řadou poměrně bohatě vybavených hrobů, včetně hrobů bojovníků s meči

to už ale mikulčické hradiště v plném rozkvětu – pohledová rekonstrukce

samotná opevněná akropol se 7 kostely a palácem - 8 ha, předhradí Štěpnice - služebné sídliště, sídlo vojenské družiny, brány, mosty (rekonstrukce)

sídelní aglomerace okolo - 200 ha plochy s osídlením různé intenzity

palác na akropoli

celkem v Mikulčicích zjištěno 12 chrámů – nejstarší vznikaly již na samotném počátku 9. století – kostely 1 a 2, kostel 2 - rekonstrukce

trojlodní bazilika - kostel 3 – patří rovněž mezi kostely, které svými počátky sahají nezpečně před příchod cyrilometodějské misie

s tou naopak patrně souvisela dvouapsidová rotunda v mikulčické aglomeraci

interiérové omítky se stopami nástěnných maleb

pokus o rekonstrukci –Jaroslav Kavan, na stejném obrázku také malba na kamenném náhrobníku z lokality Sady u Uherského Hradiště

další mikulčické kostely – (kostely 11-12 nebyly dosud publikovány)

menší jednolodní kostely se závěrem půlkruhovým, podkovovitým či pravoúhlým

rotundy

alespoň část kostelů (kostely 1-2, trojlodní bazilika-kostel 3) datovány před příchod cyrilometodějské mise – tedy křesťanství ze západu, ale i z jihu (Akvilej?), kontakty s Dalmacií? – analogie k rotundám i ke kostelu 10 (a kostelu v Bratislavě) – členění zdí jakýmisi pilíři, příporami (lizénami) – Byzanc, Makedonie a Dalmácie

Staré Město a okolí (Sady, Modrá) - dalších 5 chrámů, palác

jednolodní kostel na akropoli – Na valách – s cyrilometodějskou misí

trojlodní bazilika – Špitálky

rotunda – Na dědině – pod kostelem sv. Michaela

Modrá - vznik patrně mezi 830-840, J.Cibulka přiřkl působení iroskotské mise, F.Dvorník upozornil i na jihoevropské analogie, dle Merhautové nejpravděpodobněji výsledek působení pasovské misie – dnes vybudována rekonstruovaná replika 1, 2 – byla vysvěcena a slouží liturgickým účelům

Sady u Uherského Hradiště (rekonstrukce)

vývoj komplexu

- východní část kostela již před pol.9.stol. - pravoúhlý chór, náznak transeptu, ve 2.polovině 9.stol. přistavěna západní část a kaple na severní straně -

- vybavení - podlahové dlaždice z červeného mramoru, keramická střešní krytina, okenní sklo? - dle Merhautové vztah k Byzanci - patrně ještě v době před cyrilometodějskou misí

kulturní milieu – nálezy kovových i kostěných psacích hrotů – stylů (na obrázku styly z Mikulčic), působení sv. Cyrila a Metoděje – vyobrazení z 9.

stol. v chrámu San Clemente v Římě 1

, 2 – dle tradice sv. Cyril

a mladší vyobrazení obou světců 1, 2, přivážejících do Říma domnělé ostatky sv. Klimenta

Nitra - chrámové stavby nedoloženy , dtto Olomouc

Břeclav-Pohansko 1, 2 : dvorec s kostelem - nartex, vysunutý vstup?, příčka před kněžištěm, rekonstrukce dvorce – který B. Dostál či D. Třeštík označili za velmožský a porovnávali s obdobnými kontexty v karolinském prostředí

aktuálně ohlášeno odkrytí dvou velkomoravských kostelů na Hradišti u sv. Hypolita u Znojma (Bohuslav Klíma jr.) – není však spolehlivě doloženo a většina badatelů se k tomu staví velmi kriticky

Děvín

Bratislava - Hrad – pozůstatky baziliky

Ducové, dvorec s rotundou

rotunda sv. Jiří ve Skalici - je stojící velkomoravskou architekturou? (nebylo opět přesvědčivě doloženo)

někdy do blízkosti velkomoravské architktury kladeny i další stavby – rotunda v Blatnici

dokonce i jednolodní kostelík v Kostolanoch pod Tríbečom

za Svatopluka územní expanze velkomoravské říše – nelze ovšem přeceňovat, k důslednějšímu ovládnutí či dokonce ke správní a hospodářské integraci nedošlo, místní elity pouze uznaly velkomoravskou nadvládu a zavázaly se platit tribut

Maďarsko – Panonie, Kocel – Zalavár/Mosaburg – Récéskút – trojlodní bazilika – ovšem někteří badatelé datují až do 11. století, opět kontakt Akvilej a jih (celkem zde dle historických zpráv 3 chrámy – P. Marie – zničen pískovnou, sv. Hadriána a sv. Jana Křtitele – ztotožněn s malou jednolodní stavbou, která předcházela trojlodní bazilice) – Agnes Sósová, v poloze Vársziget před vznikem kláštera počátkem 11. stol. další jednolodní kostelík

malířství - prakticky jen velmi skromné zbytky malovaných omítek z chrámů - nelze z toho nic určitějšího vyvodit

sochařství - nic

zato významná role uměleckého řemesla na Velké Moravě:

otázka původu výrobců - nepochybně rozhodující část přišla z neslovanského prostředí, zčásti mohlo jít o řemeslníky, kteří se přesunuli z avarských center, nicméně se vyvíjí syntézou středoasijských, byzantských a franských podnětů specifický, typicky velkomoravský vkus

bronz, ale i stříbro, výjimečně zlato, často ale pozlacováno – doklady výroby přímo ve velkomoravském prostředí

hrobové nálezy – odrážejí zjevně sociální status zemřelých – cf. grafické vyjádření sociálního uspořádání velkomoravské společnosti

příslušnost mužů k elitě vyjadřuje výzbroj a výstroj jízdního bojovníka

meče – většinou patrně výrobky z karolinského prostředí – ke Slovanům se dostávaly formou daru či obchodem (přestože to bylo zakazováno)

různé typy mečů (mají i svou chronologii)

vzhledem ke značné ceně meče znamená jeho přítomost v hrobě jasný signál příslušnosti pohřbeného muže k elitě, zejména je-li doprovázen i dalšími součástmi jezdecké výbavy – často opět ve velmi luxusním provedení

ve velkomoravském prostředí nalezeny desítky pohřbů s meči - mapka – největší počet je jich znám z pohřebišť mikulčické a staroměstské sídelní aglomerace, ale také z Pohanska u Břeclavi a z dalších hradišť, vyskytují se ale i na odlehlejších pohřebištích, která jako celek patřila běžné velkomoravské populaci - Morkůvky

jiné zbraně – kopí, sekery – bradatice – vyskytují se v kombinaci s meči, ale i bez nich – v hrobech zjevně řadových pěších bojovníků

příslušnost k elitám tak jednoznačná pouze u dlouhého nože – scramasaxu, uloženého v bohatě zdobené pochvě

ostruhy 1, 2 – dokonce i ve hrobě malého chlapce, kde naprosto nefunkční – ale označovaly jeho příslušnost k privilegované vrstvě, elitám patřily jistě zejména honosné exempláře bronzových, postříbřených či dokonce pozlacených ostruh s náročnější výzdobou, méně signifikantní jsou prosté nezdobené železné ostruhy

třmeny zjevně netvořily součást hrobové výbavy (byly chápány spíše už jako součást koňského postroje) – jsou proto nalézány ojediněle na sídlištích, především však byly přítomny v hromadných nálezech železných předmětů - depotech

příslušnost k bojovnické vrstvě vyjadřoval opět také opasek – cingulum militare – na rozdíl od avarských opasků již neměl tolik různých kování, výzdoba se soustřeďuje především na přezky a nákončí – zejména výzdobě nákončí byl zřejmě přikládán velký význam – použité symboly měly patrně také ochrannou magickou funkci

Mikulčice – hrob 100 u kostela 2 – pohřben zde přitom opět nedospělý chlapec – nákončí s rytinou kněze – oranta – patří k časovému horizontu počátku 9. století (blatnicko-mikulčický styl)

obdobně přezka a nákončí z hrobu 240 u trojldoní baziliky – kostela 3 – ze slitinya mědi a olova - na líci plastický dekor - medailon se žábou - symbol zla!, dvě ptačí hlavičky, na rubu postava s tabulkou a rohem hojnosti v pozdižených rukou - dle Bendy symbol římské bohyně Victorie - vyobrazení převzato z  pozdně římských mincí a z langobardského prostředí - destička přilby krále Agilulfa 590-614

či nákončí z hrobu 490 u kostela 3 – na rubu postava v plášti a kalhotách – snad oděv velkomoravských velmožů - k výzdobě líce tohoto nákončí použito antické gemmy s vyobrazením Merkura

jiná gemma v malém stříbrném nákončí z hrobu 433, v témže hrobě další bohatě zdobené nákončí - motiv stromu života (tedy prastarý již v  pravěku uplatňovaný motiv - cf. keltské umění!)

Staré Město - pohřebiště Na Valách – přezka a nákončí s drahokamy a výzdobou filigránem

nákončí a kování opasku ve tvaru knihy – Pohansko, Mikulčice – hrob 1735 – D. Třeštík – symbol Božího slova a zákona

relikviář ve tvaru knihy – Mikulčice

prostředí dokresluje např. i nález zlatého solidu císaře Michala III. – nalezen v ústech – obol mrtvých!, Kristova svatozář v podobě kříže – cf. stříbrný plechový křížek od kostela 12 v Mikulčicích

nálezy křížů – Mikulčice – křížek spojovaný s iroskotskou misií – od kostela 2

enkolpion (schránka na třísku ze dřeva sv. Kříže – suvenýr ze Svaté země?)

– v Čechách fragment z Budče!

v Mikulčicích i křížek olověný a další větší kříž, nosil se asi na tyči jako kříž procesní

Staré Město – křížek s neumělo rytinou Ukřižovaného a řeckým nápisem na rubu, Velká Mača – Nejsv. Trojice!

křesťanské motivy ale i na dalších předmětech z hrobů – gombíky - kříž, ale i jiné symboly – pelikán atd.

k pohřební výbavě mužských elit patří i dvojice plaket (nášivky na šatu?) – Staré Město – stříbrná plaketa se sokolníkem, Mikulčice – pozlacená plaketa s portrétem

gombíky – poloha v hrobech – u klíčních kostí – dvojice spínající zřejmě plášť, ale i větší počet – na hrudi – pohlavně ambivalentní – v mužských i ženských hrobech

ukázka gombíků, přepychové exempláře – zlatý pár zdobený granulací a filigránem, pár stříbrných gombíků s výzdobou barevnými skleněnými očky

další gombíky s výzdobou očky, granulací, plechové s lisovanou výzdobou

rozkreslená výzdoba gombíků

v hrobech obou pohlaví také prsteny s kamenem či skleněným očkem, zdobené granulací, filigránem

z ženského hrobu zlatý granulací zdobený prsten, který tvořil soupravu s lunicovými náušnicemi – nepochybně z hrobu ženy vysokého společenského postavení

v ženských hrobech náhrdelníky – z plechových perel zdobených granulací

závěsky – oblíbené lunice jako součást náhrdelníků 1, 2, 3 – ze skleněných, kamenných (polodrahokamových) či jantarových perel

ale i křížky či zlatý závěsek se sklem a perlami

náušnice – typologie podle B. Dostála

ukázky dalších exkluzivních zlatých náušnic – pár lunicových náušnic s hrozníčkem, hrozníčková a bubínková náušnice, pár košíčkových náušnic

bohaté stříbrné náušnice s řetízky a závěsky

hrozníčkové, bubínkové, sloupkovité 1, 2, lunicové, se závěsky – i kombinace

úroveň velkomoravské řemeslné výroby dokládá také keramika -

světlá, jemně plavená keramika – amfory, konvice – i k liturgickým účelům?, láhve – v Sadech u Uherského Hradiště odkryta hrnčířská pec na její výrobu

řemeslně byla v centrech vyráběna i standardní užitková keramika – hrnčířská pec v Nitře-Lupce a její výrobky

ve Starém Městě doložena i výroba skla – barevných korálů s očky – z nich náhrdelníky

kostěná industrie - parohový terčík s lukostřelcem – Mikulčice, píšťalky, hřebeny, střenky atd.

dřevěné předměty – uchovaly se v Mikulčicích ve vlhkém prostředí říčního ramene Moravy – lžíce, naběračky, skládané nádobky

v hrobech častěji okovaná vědérka – většinou z nich zůstala jen kování – vyjímečný nález z hrobu ze Starého Města

Čechy:

snad až 791 protáhla při tažení Karla Velikého proti Avarům Čechami část jeho vojsk (Frísové a Sasové) – pramenně ovšem nedoloženo

805-806 – dvě tažení proti Čechům – prvnímu 805 velel Karel Mladší, který vedl prostřední proud vojska, táhnoucí z horního Pomohaní cestou podél Ohře a přes Doupovské vrchy, druhý proud, tvořený Bavory táhl zřejmě cestou od Řezna přes Cham a Domažlice, třetí proud – saský – vnikl do Čech chlumeckou cestou – vojska se setkala někde v Poohří a táhla ke hradu Canburg někde u Labe, 40 dní pustošila krajinu v širokém okolí, zahynul přitom český kníže jménem Lech, jinak tažení zůstalo bez zjevnějšího úspěchu

otázka lokalizace Canburgu – patrně nikoliv Hradsko-Kanina, jak soudil M.Šolle

806 – tažení velel Pipin Mladší, kterému vedle Lombardie Karel Veliký svěřil také vládu v Bavorsku – bližší popis tažení chybí, výsledkem však zřejmě byl český závazek platit tribut – proslulých 120 volů a 500 hřiven stříbra ročně – zjevně se placení tributu týkalo celého gens Bohemanů!

podřízení Čech právě Bavorsku, kde Ludvík Pobožný svěřil vládu svému synovi Ludvíku Němcovi, se připomíná 817

822 zástupci Čechů na sněmu ve Frankfurtu

pak ale období vnitřních válek mezi Ludvíkem Pobožným a jeho syny - 830-843 (ukončeno až verdunským mírem) - důsledkem patrně faktické vymanění Čechů ze závislosti

mezitím 831 křest Moravanů

od 844 ale začal Ludvík Němec s pacifikací poměrů – tažení proti jižním Obodritům

Čechové se 845 pokusili čelit možnému ohrožení žádostí o křest 14 knížat, která se dostavila do Řezna – tento fakt se stal předmětem mnoha spekulací historiků – snaha přidělit jednotlivým knížatům konkrétní knížectví – tzv. kmenová teorie – Julius Lippert, po něm Václav Novotný atd., po 1945 rozvíjeno archeology – zejm. Rudolf Turek

konstruováno především z podstatně mladších pramenů, zachycujících správní uspořádání Čech v době plně rozvinuté hradské správy (údajná zakládací listina pražského biskupství, ovšem dochovaná až v listině Jindřicha IV. z roku 1086 a poté uvedená také v Kosmově kronice) – v tomto smyslu naprostou konstrukcí Hbané, Sedličané, Litoměřici, Děčané, ale i Doudlebi, u dalších obtížná či problematická lokalizace z pramenů (Lemuzi, Charvátci, Charváti) – nelze ani spolehlivě potvrdit umístění těchto teritorií na naše území

Pšovsko, Luka/Lucko a Zlicko – skutečností, že se zde v průběhu druhé poloviny 9.století začaly formovat zárodečné podobě raně státní útvary, konkurující středočeské doméně historických Přemyslovců s centrem v Pražské kotlině

ve skutečnosti knížata vztahována k Bohemanům jako takovým, jak při placení tributu po roce 806, tak při křtu v r.845, tak při následných vojenských akcích v r.849 navzájem efektivně kooperovala

knížata sídlela na jednotlivých hradištích a teprve postupně vytvářela kolem nich nějaká zřetelněji vymezená území, na nichž se pokoušela uplatňovat s pomocí vojenských družin svou moc – vydělovala se tím z dosavadního archaického modelu uspořádání společnosti (obecná shromáždění svobodných příslušníků gens)

849 – tažení vedené hrabětem Ernstem z Bavorska (tchán Karlomana), boj na hranicích v blíže nespecifikované zemské bráně - zraněn správce srbské marky Thakulf, poté na žádost české strany právě s ním jednání o mír: během jednání pokus části franského vojska o útok – skončil drtivou porážkou, Čechové jim ale darovali život a umožnili návrat po „veřejné cestě“ – tedy pod kontrolou

- otázka udržování zemských bran a jejich obrany, informace o pohybu nepřátelských vojsk ještě před vstupem do Čech, operativní soustředění vojska v místě očekávaného útoku – to vše svědčí právě o vysoké míře koordinace a účinném velení

české prostředí daného období – elity, které alespoň z hlediska reprezentativnosti nezaostávaly nijak viditelně za elitami franskými – hrob knížete z Kolína

a jeho výbava – meč a bojová sekera, dochovala se jen jedna ploténková ostruha, drobná nákončí a průvlečky (patrně k řemínkům ostruh),

souprava kování s přezkou z opasku – trojlisté kování k zavěšení meče na opasek, filigránem zdobený pár pozlacených gombíků, další gombík s očkem,

granulací zdobená kovová perla, přívěsek-amuletář, skleněné korále z modrého skla, plochá skleněná miska, bohatě zdobený a pozlacený kalich

(rekonstrukce J. Kouly z přelomu 19.-20. století je ovšem chybná – viz kresebná rekonstrukce M. Lutovského)

856 – nový útok Ludvíka Němce proti Čechám – přes míšeňské Srbsko

tamní uspořádání zřejmě podobné jako v Čechách, tj. jeden „hlavní“ kníže gens Srbů, volený shromážděním lidu z většího počtu knížat, sídlích a ovládajících s pomocí družin jednotlivé regiones – nešlo ovšem o kmeny, ale o teritoriální mocenské útvary

vpád do Čech patrně srbskou cestou – tentokrát se však nesetkal s koordinovanou obranou zemské brány, došlo k bojům ve vnitrozemí na planities Behaim – podmaněna údajně některá z českých knížat, spojencem franského vojska také srbský kníže Čestibor, jeho chráněncem byl k němu uprchlý český kníže, syn Wistrachův, vyhnaný z otcovského hradu bratrem Slavitahem

to v roce 857 záminkou k dalšímu tažení do Čech – eichstadtský biskup Otgar, falckrabí Rudolt a hrabě Ernst mladší – dobyt Wistrachův hrad, dosazen Čestiborův a Thakulfův chráněnec, který pak dokonce se odebral k Ludvíkovi Němci, aby vládu přijal jako jeho vasal, Slavitah naopak uprchl k Rostislavovi na Velkou Moravu

pokusy o lokalizaci Wistrachova hradu – Zabrušany? (Sláma, Třeštík)

v blízkosti známý pohřeb kněžny v Želénkách – výbava, svědčící o kontaktech s velkomoravským prostředím – gombíky s očky a hrozníčkové náušnice,

kaptorga s vyobrazením jelena a sokola, závěsek na řetízku s antickou portrétní kamejí, ornament na rubní straně symbolizuje patrně opět strom života

kontakty s Velkou Moravou v Čechách té doby velmi výrazné, cf. také zprávu k roku 871 (Fuldské anály) – franské vojsko přepadlo náhodně ozbrojený průvod kněžny – nevěsty, někde na cestě z Moravy do Čech – prý na místě zůstalo 644 koní a štítů

např. Stará Kouřim – důkladně opevněné vícedílné hradiště – nejstarší jižní část ještě před polovinou 9. stol. rozšířena o další plochu – celkem téměř 20 ha - na této rozšířené ploše v blízkosti hradby s branou velká halová kůlová stavba (4-6 x 90 m) – shromažďovací dům družiny? pohřebiště u jezírka U Libuše – počátky patrně ještě předkřesťanské – zjevně pohřby elity – meče, pozlacené ostruhy, stříbrem tauzovaný čekan, botka kopí či praporce atd., pohřbívalo se až do poloviny 10. stol. – z první poloviny 10. stol. tzv. pohřeb kněžny – hrob 106b – s bohatou výbavou s kaptorgou, specifickými náušnicemi s řetízky a závěsky,

stříbrnými lisovanými gombíky, stříbrnými, granulací zdobenými perlami a s ozdobnou jehlicí

na konci 9. stol. přitom vybudováno vnější opevnění – tím hradiště celkem 44 ha, naopak počátkem 10. století patrný útok – zhořela halová stavba i střední hradba (legendistická tradice spojuje s konfliktem mezi sv. Václavem a zlickým knížetem Radslavem) – obnovena, ovšem v polovině 10. stol. definitivní zánik hradiště – patrně za Boleslava I. – zároveň vybudováno hradiště nové – na ostrožně sv. Jiří

tím se dostáváme k situaci ve vnitřních středních Čechách – jádrem Pražská kotlina – zde kolem poloviny 9. století zánik starších hradišť – Šárka, Bohnice-Zámka, Butovice a vznik nových center, spojených patrně již s historickými Přemyslovci

rozsah přemyslovské domény – v centru Pražský hrad, Levý hradec a Budeč, po obvodu Lštění, Tetín, Libušín, Levousy, Pšov/Mělník, Stará Boleslav – nápadná poloha hradišť vůči řekám – Sázavě, Berounce i Labi

Přemyslovci – bájný zakladatel kníže Přemysl – sňatkem s Libuší, která k němu vypravila poselstvo (rotunda P.Marie/sv.Kateřiny ve Znojmě – přemyslovský cyklus – počátek 12. století)

mýtická řada „pohanských“ Přemyslovců – u Kosmy:

Nezamysl (s Přemyslem vytváří zjevně obdobnou literární dvojici, jaká je přítomna v řadě mýtů – cf. řecká dvojice Prometheus a Epimetheus), dále Mnata, Vojen, Vnislav, Křesomysl a Hostivít – řada pokusů o výklad – cf. Záviš Kalandra či Vladimír Karbusický

žádné z těchto jmen v pramenech – pouze jméno Vojen by mohlo být v překladu totožné s Herrimanem, jmenovaným s pěti dalšími českými knížaty k roku 872 (ovšem společně s Bořivojem, jehož měl být prapředkem!)

872 Fuldské anály – Karloman táhl s bavorským vojskem neúspěšně na Moravu, ztroskotal také proud z Durynska a Saska,, úspěšný byl ale třetí proud, vedený mohučským arcibiskupem Liutbertem – vyplenil část Čech a pětice knížat (vyjmenováno je jcih ovšem šest v pořadí Zventisla, Witislan, Heriman, Spoitimar, Moyslan a Goriwei) byla nucena uzavřít mír – z čehož rozsáhlá diskuse – nejnověji dle Třeštíka v nejstarší redakci Bořivojovo jméno bylo, poté jako poslední vypuštěno - právě kvůli rozporu s uvedeným počtem 5 knížat

tedy první zmínka o Bořivojovi

jako další pramenné údaje pak až Reginon k 890 – král Arnulf „propůjčil“ Svatoplukovi Čechy, které měly předtím svého vlastního knížete

k r.895 fuldské anály uvádějí, že na sněm do Řezna se dostavili omnes duces Boemanorum, ... quorum primores erant Spitignewo, Witizla a poddali se Arnulfovi

pak již přicházejí na řadu jako pramen legendy – složitá otázka datování a filiace legend –

nejnověji Dušan Třeštík pokládá za nejstarší zdroj infomací nedochované verze legend Crescente (po 974) a Fuit in provincia Bohemorum (po 975), poté měla vzniknout Gumpoldova legenda o sv. Václavovi (před 983), a do konce 10. století ještě dochovaná verze Svatoludmilské legendy Fuit in provincia Bohemorum, Kristiánova legenda a pravděpodobně také I. staroslověnská legenda, další legendy vznikaly postupně až později

z analýzy údajů legend a oněch tří jistých údajů kronikářských

nakonec asi takováto základní chronologická kostra:

asi 853 – narozen Bořivoj

872 – zúčastnil se s dalšími českými knížaty boje s Franky

874/875 sňatek Bořivoje s Ludmilou, dcerou knížete Slavibora (ze Pšova)

875 narozen Spytihněv I.

882-884 – Svatopluk si podmaňuje Čechy, Bořivojův křest Metodějem na Velké Moravě (vyobrazení v rukopise Liber depictus ze 14. století) , cum suis

omnibus, druhého dne pak poučil ducem cum suis triginta (Kristián) tedy Bořivojův doprovod – patrně družina

po návratu založení kostela sv. Klimenta na Levém Hradci, kněz Kaich

pak snad epizoda s vyhnáním (tzv. Strojmírovo povstání), pak kostel P. Marie na Pražském hradě

nyní na místě konfrontace s výsledky archeologie

Levý Hradec – a pohřebiště Žalov, patrně ještě předkřesťanské – pohřby se zbraněmi, gombíky,

ale i mladší hroby se stříbrnými esovitými záušnicemi (1. polovina 10. století?), skleněné i jantarové perly

u Kristiána povědomí, že se jednalo o první z přemyslovských hradišť, právě sem Bořivoj umístil založení prvního kostela se zasvěcením sv. Klimentovi (cyrilometodějský patron! – viz historka o archeologickém výzkumu snad skytské mohyly na Krymu během návratu z misie k ústí Volhy)

význam místa pro vznik českého křesťanství zdůrazněn i tím, že právě zde se uskutečnila biskupská volba sv. Vojtěcha, dokonce ještě kanovník Zbyhněv v donaci únětickému kostelu (1125-1140) konstatuje, In Levo Gradech terra ad aratrum, ubi christianitas incepta est...!

výzkum J. Böhma a I. Borkovského – rotunda a její datování – naposledy zpochybněné P. Sommerem – lapis primarius – z širší komparace vyplývá, že tyto zakládací kameny s označením se vyskytují až v románském období

Praha – dle dnešního stavu znalostí Pražský hrad a neméně důkladně opevněné podhradí na Malé Straně – výzkumy Jarmily Čihákové – vyjímečnost této situace – několik přestaveb dřevohlinitého valového opevnění a nález konstrukce jakési nástupní komunikace na dřevěný most přes Vltavu 1, 2 – dendrodata!

v nových souvislostech tím vyvstává i situace samotného Pražského hradu – založení na nepříliš vhodné ostrožně – úzké a značně členité – nutnost zarovnávání terénu a rozšiřování plochy ostrožny násypy po obvodu – důsledkem pozdější případy sesuvů svahu i s obvodovým opevněním hradiště – stav okolo roku 1000

při veškerém respektu k interpretacím D. Třeštíka v tomto případě jeho teorie o založení hradu pokřestěním polohy někdejšího sněmovního pole (campus) aktem Bořivojova založení kostela P. Marie, jakož i pozdějším ohražením pahorku Žiži s přemyslovským kamenným trůnem nově založeným hradištěm (až za Spytihněva?) zjevně neobstojí

nálezy dokládající vyjímečnou úroveň prostředí minimálně pro poslední třetinu 9. století -

hrob bojovníka s mečem ze III. nádvoří – výbava – meč, sekera, dvě bojové dýky (saxy), ocilka - dle některých hypotéz Bořivojův pohřeb – velmi nepravděpodobné

problematika Bořivojova kostela P. Marie (Borkovský a revize J. Frolíka) – vyobrazení v rukopise tzv. Velislavovy bible z první poloviny 14. století –

patrně se nedochovalo nic z obvodového zdiva kostela, vcelku spolehlivé je ovšem datování vložené a ještě znovu upravené hrobky s pohřby páru –

žena se stříbrnými hrozníčovými náušnicemi velkomoravského charakteru - protože Ludmila je pohřbena dle tradice v kostele sv. Jiří a neodpovídá ani antropologický věk pohřbených, interpetováno jako pohřeb Spytihněva I. (+918) a jeho ženy

v blízkosti také nález bronzového korpusu Ukřižovaného – datování ne zcela jednoznačné

objev pohřebiště v Lumbeho zahradě – tedy v předpolí hradiště – Z. Smetánka – pohřby z delšího časového úseku – poslední třetina 9., ale zcela jistě i přesah do 10. století – pohřby prokazatelných elit – šperk zčásti ještě velkomoravského charakteru – gombíky s očky, bubínkové náušnice – výzdoba granulací - detail

stříbrný řetízkový náhrdelník s kaptorgou, ale i specifické typy náušnic – patrně již z 10. století, v podobě koňských hlaviček?, esovité záušnice s hrozníčkem,

klasické esovité záušnice a skleněné a jantarové korále

ukázka keramiky 10. století

Literatura:

Benda, K., Ostatní výtvarná činnost na Velké Moravě, in: Dějiny českého výtvarného umění I1. Praha 1984, 40-45

Čiháková, J., Raně středověké fortifikace na jižním okraji pražského levobřežního podhradí, in: Pražský hrad a Malá Strana, Mediaevalia archaeologica 3,

Praha 2001

Frolík, J. – Smetánka, Z., Archeologie na Pražském hradě, Praha 1997

Frolík, J. et al., Nejstarší sakrální architektura Pražského hradu, Praha 2000

Chropovský, B., Slované. Historický, politický a kulturní vývoj a význam, Praha 1989

Lutovský, M. - Profantová, N., Sámova říše, Praha 1995

Lutovský, M., Hroby knížat, Praha 1997

Lutovský, M., Encyklopedie moravské archeologie v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Praha 2001

Merhautová, A., Velkomoravská architektura, in: Dějiny českého výtvarného umění I1, Praha 1984, 32-39

Měřínský, Z., České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu I, Praha 2002

Poulík, J., Pevnost v lužním lese, Praha 1967

Poulík, J., Mikulčice. Sídlo a pevnost knížat velkomoravských, Praha 1975

Poulík, J. - Chropovský, B. ed., Velká Morava a počátky československé státnosti, Praha 1985

Smetánka, Z., Archeologické etudy, Praha 2003

Sommer, P., Začátky křesťanství v Čechách, Praha 2001

Střed Evropy kolem roku 1000, sv.1-4, Praha 2001

Šolle, M., Staroslovanské hradisko, Praha 1984

http://dalsimoravak.bloguje.cz/460600-toz-co-moravo.php

Luksemburgowie (czes. Lucemburkové) – dynastia panująca od 1070 w hrabstwie Limburgii a od 1247 w hrabstwie Luksemburga.

W XIV wieku dzięki wyborowi Henryka VII na tron cesarski Luksemburgowie szybko zrobili wielką karierę zasiadając kolejno na tronach w Czechach (1310), w Brandenburgii (1373-1415), na Węgrzech (1387) oraz w Rzeszy jako królowie Niemiec i cesarze rzymscy (z przerwami od 1308 do 1437).

Linia cesarsko-królewska wymarła na córce Zygmunta Luksemburskiego (cesarz zmarł w 1437) - Elżbiecie, żonie Albrechta II Habsburga. Przez to małżeństwo schedę po Luksemburgach objęli Habsburgowie.

Drzewo genealogiczne[edytuj]

Henryk V Blondel 1217 - 1281, od 1247 hrabia Luksemburga
~poza małżeństwem
 ├─>Henryk † 1288
 │ ~Izabela, c. Thierriego II de Houffalize
 │ └─>Betrycze † 1321
 │ ~Gerard de Grandpre
 │
  ├─>Baldwin Jan
 └─>Raoul
 ~Zofia de Chasteler
 └─>Clemence
 ~1369 Josse d'Aspremont;
 ~Gilles Luksemburczyk
 ~Huet de Jametz 
~1240 Małgorzata † 1275, c. Henryka II 1190 - 1239 hrabiego Bar
 ├─>Isabella † 1298
 │ ~1264 Guy de Dampierre † 1304, hrabia Namur i Flandrii
 ├─>Philippa † 1311
 │ 1270 Jan II d´Avesnes 1247 - 1304, od 1278 hrabia Hainault, od 1299 Holandii i Zelandii
 ├─>Walram I † 1288
 │ ~Joanna, c. Jana de Beaurevoir
 │ └─>(...) linia wymarła na Małgorzacie Charlotcie 1607 - 1680, ks. Piney - Luksemburg i
 │ córce jej przyrodniego brata (urodzonego poza małżeństwem), Edmée Katarzynie † 1720 hrabinie Rosnay
 │
 ├─>Małgorzata
 ├─>Joanna, matka przełożona w Clairefontaine † 1310
 └─>Henryk VI Luksemburski † 1288, hrabia Luksemburga
 ~1261 Beatrycze d'Avesnes † 1321, c. Baudouina
 ├─>Baldwin 1285 - 1354, arcybiskup - elektor Trewiru od 1307
 ├─>Walram † 1311
 ├─>Małgorzata 1336, mniszka w Lille i Marienthal
 ├─>Felicitas † 1336
 │ ~1298 Jan Tristan de Louvain
 └─>Henryk VII Luksemburski † 1313, hrabia Luksemburga od 1288, król NIEMIEC od 1308, CESARZ od 1312
 ~1292 Małgorzata 1276 - 1311, c. Jana I Zwycięskiego 1253 - 1294 ks. Brabancji
 ├─>Maria 1304 - 1324,
 │ ~1322 Karol IV Piękny 1294 - 1328, król FRANCJI od 1322
 ├─>Beatrycze 1305 - 1319
 │ ~1318 Karol Robert 1288 - 1342, król WĘGIER
 └─>Jan Luksemburski, 1296 - 1346, od 1309 hrabia Luksemburga, od 1310 król CZECH
 małżeństwo z Beatrycze dużo niżej
 ~1310 Elżbieta 1292 - 1330, c. Wacława II króla CZECH i POLSKI 
 ├─>Małgorzata 1313 - 1341
 │ ~Henryk II Wittelsbach, ks. Bawarii Dolnej 1304 - 1339
 ├─>Jutta Bona 1315 - 1349 
 │ ~1332 Jan II Dobry 1319 - 1364 , król FRANCJI
 ├─>Jan Henryk 1318 - 1375 , margrabia Moraw od 1375, hrabia Tyrolu 1335 - 1341
 │ ~1330 - 1349 Małgorzata 1318 - 1369, c. Henryka Görz od 1310 hrabiego Karyntii i Tyrolu, 1306 - 1310 król Czech
 │ ~1364 Małgorzata 1346 - 1366, c. Albrechta II Mądrego Habsburga 1298 - 1358, ks. Austrii 
 │ ~Elżbieta von Öttingen † 1409
 │ ~1350 Małgorzata † 1363, c. Mikołaja II Opawskiego †1365
 │ ├─>Jodok z Moraw † 1411, od 1375 margrabia Moraw i Brandenburgii, od 1386 hrabia Luksemburga, 1410 - 1411 król NIEMIEC
  │ │ ~1372 Elżbieta 1360 - 1411, c. Władysława Opolczyka † 1401,
 │ │ od 1356 ks. opolskiego, 1367 - 1372 palatyna węgierski, 1368 - 1372 w Kluczborku,
 │ │ 1370 - 1392 w ziemi wieluńskiej i Częstochowie, 1372 - 1378 wielkorządcy Rusi Halickiej,
 │ │ 1375 - 1396 w Pszczynie, 1378 wielkorządcy Polski, 1385 - 1392 w Karniowie,
 │ │ 1378 - 1392 ks. kujawskiego, 1382 - 1385 regent w Strzelcach i Niemodlinie
 │ ├─>Jan Sobjesław † 1394, 1380 - 1387 biskup litomyski, w 1387 ołomuński, od 1394 patriarcha Akwilei
 │ ├─>Prokop † 1405
 │ │ ~poza małżeństwem
 │ │ └─>Jerzy † 1457, mnich benedyktyński
 │ │
 │ ├─>Katarzyna † 1378;
 │ ├─>Elżbieta † 1400,
 │ │ ~1366 Wilhelm I Wettyn, margrabia miśnieński † 1407)
 │ └─>Anna
 │ ~Piotr ze Szternberka
 │ ~poza małżeństwem
 │ └─>Jan Morawski 1345 - 1380, kanonik w Wyszehradzie i Brnie
 │
 ├─>Anna † 1338
 │ ~1335 Otto Habsburg 1301 - 1339
 ├─>Ottokar 1318 - 1320
 ├─>Eliżabieta 1323 - 1324
 └─>Karol IV Luksemburski 1316 - 1378, 1334 - 1346 margrabia Moraw, 1346 - 1353 hrabia Luksemburga,
 od 1347 król NIEMIEC i CZECH, od 1355 CESARZ i król LOMBARDII, od 1373 margrabia Brandenburgii
 ~1329 Blanka 1316 - 1348, c. Karola de Valois 1270 - 1325
 hrabiego Valois, Andegawenii, Maine, d'Alençon i Chartres
 ├─>Małgorzata zm. 1349
 │ ~Ludwik Węgierski 1326 - 1382, król WĘGIER od 1342 oraz król POLSKI od 1370
 ├─>Katarzyna 1342 - 1395
 │ ~1356 Rudolf IV Habsburg 1339 - 1365, od 1358 ks. Austrii, Styrii, Karyntii, od 1363 hrabiego Tyrolu
 │ ~1366 Otton V Wittelsbach, od 1347 ks. Bawarii od 1360 margrabia brandenburski † 1379
 ~1349 Anna 1329 - 1353, c. Rudolfa II Wittelsbacha 1306 - 1353 palatyna reńskiego
 └─>Wacław 1350 - 1351
 ~1353 Anna 1339 - 1362, c. Henryka II Świdnickiego
 ├─>Elżbieta 1358 - 1373
 │ ~Albrecht III Habsburg ks. Austrii i Styrii † 1395
 └─>Wacław IV Luksemburski 1361 - 1419, 1376 - 1378 elektor brandenburski,
 od 1383 hrabia Luksemburgam, 1376 - 1400 król NIEMIEC, od 1378 król CZECH
 ~1370 Joanna 1356 - 1386, c. Albrechta I Wittelsbacha 1336 - 1404
  od 1347 ks. Bawarii - Straubing od 1358 hrabia Holandii, Zelandii i Hainault
 ~1389 Zofia 1376 - 1425, c. Jana II Wittelsbacha ks. Bawarii † 1397
 ~1363 Elżbieta 1347 - 1393, c. Bogusława V Pomorskiego 1318 - 1374
 ├─>Anna 1366 - 1394
 │ ~Ryszard II 1367 - 1400, od 1377 król ANGLII
 ├─>Zygmunt Luksemburski 1368 - 1437, 1373 - 1383 elektor brandenburski,
 │ od 1387 król WĘGIER, od 1419 hrabia Luksemburga, 1419 -1421 i 1436 - 1437 król CZECH
 │ od 1410 król NIEMIEC, od 1431 król LOMBARDII, od 1433 CESARZ
 │ ~1385 Maria 1370 - 1392, c. Ludwika Węgierskiego 1326 - 1382,
 │ króla WĘGIER od 1342 oraz król POLSKI od 1370
  │ ~1408 Barbara † 1451, c. Hermana † 1426 III grafa Cilli
 │ └─>Elżbieta Luksemburska 1409 - 1442
 │ ~1421 Albrecht II Habsburg 1397 - 1439, 1423 - 1439 margrabia Moraw,
 │ od 1404 arcyksiążę Austrii, od 1437 król WĘGIER i CZECH, od 1438 NIEMIEC
 │
 ├─>Jan 1370 - 1396, książę zgorzelecki
 │ ~1388 Katarzyna Ryszarda, c. Albrechta III Meklenburskiego 1340 - 1412,
  │ │ od 1379 ks. Meklemburgii - Schwerinu, 1364 - 1389 króla SZWECJI
 │ └─>Elżbieta 1390 - 1451
 │ ~1409 Antoni Burbon 1384 - 1415, ks. Brabancji i Limburgii, hrabia Rethel, margrabia Antwerpii
 │ ~1418 Jan III Wittelsbach 1374 - 1425, od 1417 ks. Bawarii - Straubing, od 1417 biskup (elekt) Liege
 │
 ├─>Karol 1372 - 1373
 ├─>Małgorzata 1373 - 1410
 │ ~1387 Jan III Hohenzollern 1369 - 1420, burgrabia Norymbergi
 └─>Henryk 1377 - 1378
  ~1334 Beatrycze 1320 - 1383, c. Ludwika I 1279 - 1342, ks. Burbon
  └─>Wacław I 1337 - 1383, od 1355 hrabia Luksemburga, Brabancji i Limburgii
 ~1352 Joanna 1322 - 1406), c. Jana III 1300 - 1355 ks. Brabancji
 ~poza małżeństwem
 ├─>Guillaume
 ├─>Jan
 │ ~Maria Mennens
 ├─>Karol
 │ ~Joanna von der Spout 
  └─>Gilles
 ~Clemence, c. Raula Luksemburskiego
 ├─>Raul de Latour
 ├─>Henryk
 ├─>Wacław de Latour
 │ ~Katarzyna de Lenoncourt
 │ └─>Katarzyna de Latour
 │ ~Henryk Bayer von Boppard
 │
 ├─>Małgorzata de Latour
 │ ~1396 Robert de Watrouville
 ├─>Joanna
 │ ~Herman de Lenoncourt 
 └─>Katarzyna de Latour
 ~Jan de Mandres
 ~poza małżeństwem
 │ Mikołaj kanonik w Pradze, Trewirze, Maastricht, od 1350 patriarcha Akwilei
 └─>Henryk, kanonik